I poslední den našeho pobytu dnes držíme model: dopoledne aktivita, odpoledne leháro. Pangkor se s námi asi chtěl rozloučit v nejlepším světle a nechal si do azurova vyleštit oblohu a pro zvýšení efektu na ni posadil pár dekorativních obláčků. Pro dopolední seakajaking to byla ale spíš komplikace. Zuřivě jsme se mazali a ještě si ponechali trička při představě pozdně dopoledních paprsků pálících doslova ze všech stran. Vytvořili jsme smíšené dvojice s dospělými zadáky a vyrazili k nedalekému ostrůvku. Zřejmě jsme asi urazili dvojnásobek skutečné vzdálenosti, ale nakonec se posádky sladily a po 15 minutách už jsme přistávali na pláž Giamu. Bylo to pracné, trefit se na přistání mezi davy místních cachtajících se na mělčině v nezbytných plovacích vestách. Při obeplouvání ostrůvku jsme byli skoro sami, jenom nás občas otravoval svými vlnami nějaký skútr. Ještě závěrečná plavba podél pobřeží Pangkoru a vyměřená hodina i s přídavkem byla pryč. Příjemná záležitost.
S obědem jsme už neexperimentovali, stejně jsme se chtěli do rezortu jít schovat před poledním sluncem.
Odpoledne jsme si chtěli najít jinou také méně obsazenou pláž tentokrát na levé straně zátoky, pěkně oddělené skalkou. Jenže když jsme ji přelezli, uvítali nás zuřivým štěkotem čtyři divocí psi. Sice se záhy stáhli, jak jsme postupovali, ale mezitím se na stromě, který jsme si vybrali pro stín, objevilo hejno opic a tvářily se tak, že je jejich. Některé to dokonce podpořily tím, že slezly na zem. A opice na zemi - to je vždy špatně. Dali jsme se tedy na ústup stejnou cestou. V popoledním vedru jsme se tedy přesunuli přes celou zátoku na stejné místo jako včera. A dál už stejné - pohůdka, plážování a další příjemný rozhovor s Ivanou a Petrem, kteří se ze své pláže vydali do města na kafíčko.
Na úplném konci pláže je v lese malý buddhistický chrám, objevili jsme ho již včera. Je unikátní tím, že jeho branku střeží myšák Mickey a kačer Donald ve skoro dvoumetrovém provedení. Dále se t am ještě vyskytuje obří houba a želva a také mořská panna. Když se odtud vystoupá asi 20 schodů, je tam již úplně normální malá budhistická svatyně s oltářem, kouřícími vonnými tyčinkami atd. A právě z tohoto chrámu bylo možno vidět západ slunce do moře, ve zbytku zátoky tam vadil ostrov. Vzhledem k tomu, že nikomu z nás zatím dosud nikdy nezapadalo silvestrovské slunce do moře, jsme se tam přesunuly. Slunce nás nakonec trošku podfouklo, zapadlo o deset minut dříve do jediného mraku, který na obzoru byl. Ale i tak to bylo pěkné.
Samotný silvestr byl podstatně klidnější než Štědrý večer. Pravda, sice přijela do našeho resortíku na oslavu velká skupina muslimů. Ale jejich oslava spočívala v tom, že si udělali raut s neuvěřitelnou hromadou halal jídla a k tomu jim jelo karaoke. Začali v sedm a v jedenáct už tam byli poslední tři...My jsme si dali večeři a pokračovali v herním seriálu. O půlnoci bouchlo pár rachejtlí ... a bylo.
sobota 31. prosince 2011
pátek 30. prosince 2011
15. den: Pangkor (2)
Vstávali jsme lehce dříve, na devátou jsme měli domluvený "trekking", jak tady všude říkají všemu, co vypadá alespoň na hodinovou vycházku v pralese. Ta naše trvala skoro tři hodiny a absolvovali jsme ji s mladou švédskou trojicí (opravdu ;). Spletitou stezičkou jsme se protahovali bušem, vylezli k malému vodopádu a po úbočí hlavního hřebínku jsme došli až na severní okraj ostrova k malému letišti. Les byl docela vlhký a tak nás ani nezaskočily naše staré kámošky pijavky, na něž jsme byli v rámci možností připraveni. Náš průvodce ale nesdílel náš názor způsob oblečení (trekovky, kraťasy - mimo kraťasy jsou pijavky okamžitě vidět, pod dlouhasy zalezou a spokojeně sají), který jsme získali v Taman Negara a propagoval vše dlouhé, Švédové jej poslechli. Upřímně, hlavní kvalifikací chlapce byla znalost cesty, jinak to bylo slabší. Počínaje angličtinou přes znalost přírody. Popisy "small bird, beetle, spider" nás neuspokojovaly. Ale byl milý a hlavně nás dovedl k dalšímu poli... ano, láčkovek! Nacházely se překvapivě na umělém svahu spoře zarostlém, který vznikl probagrováním jedné strany ranveje do úbočí hřebínku. Rostly jich tu na zemi i malých keřících doslova trsy. Byly sice menší, než v Cameron H., ale zato jich tu byla opravdu spousta. Záhy jsme byli na silnici, která obešla letišťátko (linkové lety do KL se momentálnê snaží obnovit), a po chvilce jsme ještě na chvilku zabočili do lesa, abychom se v domku jeho kamaráda podívali na polapeného velkého škorpiona. V zavařovačce se to špatně odhaduje, ale vypadal snad na 20 cm. Nevím, co si Švédi s hochem povídali, ale po pár větách jim sklenici i s obsahem věnoval se slovy, že nemá problém si chytit dalšího. Ještě jsme ochutnali čerstvý rambutan rovnou ze stromu a za 5 minut jsme došli k našim domečků.
Pro oběd jsme zvolili Daddy's café, včera doporučované kapitánem. No zkusit se má všechno. Evropsky tvářící se hospoda servírovala asijskou představu evropského jídla (a naopak). To vše za přemrštěné ceny ve 2-3násobku cen obvyklých, čímž se dostaly na úroveň Prahy. Jídlo samozřejmě nebylo až tak zlé, ale poměr cena/výkon byl tristní. Až pojedete na Pangkor, můžete D's café v klidu vypustit. Tefy pokud nebudete mít chuť na nějaký long drink - na ty má ostrovní monopol a jsou opravdu nehorázně předražené.
Odpoledne již bylo jednoduché. Našli jsme se stinné místo (ne že by bylo nějakt třeba, celý den bylo pod mrakem) a plážovali jsme. A jak jsme tak plážovali (a L+A vybudovali v jemném písku malé město), najednou se u nás zastavili Ivana a Honza, které jsme potkali v Taman Negara. Jejich cesta funguje na trochu jiných principech - mají 2 1/2 měsíce volno, z Thajska vyrazili do Malajsie a po návratu do Th. ještě vyrážejí do hor a následně i do Kambodži. Aktuálně zatábořili na naší včerejší pláži a nesli si z tržiště rybu k večeři.
My jsme s večeří už nepokusničili a zůstali v jistotě kvality naší domácí restaurace, kde kromě jídla nás čekal i obvyklý večerní příděl her. Ani už nepamatuju, kdy se mi podařilo něco vyhrát. Večer jsme měli obohacený o karaoke od sousedů.
Další skvělý den, líbí se nám tu víc a víc. A to máme zítra poslední den..
Pro oběd jsme zvolili Daddy's café, včera doporučované kapitánem. No zkusit se má všechno. Evropsky tvářící se hospoda servírovala asijskou představu evropského jídla (a naopak). To vše za přemrštěné ceny ve 2-3násobku cen obvyklých, čímž se dostaly na úroveň Prahy. Jídlo samozřejmě nebylo až tak zlé, ale poměr cena/výkon byl tristní. Až pojedete na Pangkor, můžete D's café v klidu vypustit. Tefy pokud nebudete mít chuť na nějaký long drink - na ty má ostrovní monopol a jsou opravdu nehorázně předražené.
Odpoledne již bylo jednoduché. Našli jsme se stinné místo (ne že by bylo nějakt třeba, celý den bylo pod mrakem) a plážovali jsme. A jak jsme tak plážovali (a L+A vybudovali v jemném písku malé město), najednou se u nás zastavili Ivana a Honza, které jsme potkali v Taman Negara. Jejich cesta funguje na trochu jiných principech - mají 2 1/2 měsíce volno, z Thajska vyrazili do Malajsie a po návratu do Th. ještě vyrážejí do hor a následně i do Kambodži. Aktuálně zatábořili na naší včerejší pláži a nesli si z tržiště rybu k večeři.
My jsme s večeří už nepokusničili a zůstali v jistotě kvality naší domácí restaurace, kde kromě jídla nás čekal i obvyklý večerní příděl her. Ani už nepamatuju, kdy se mi podařilo něco vyhrát. Večer jsme měli obohacený o karaoke od sousedů.
Další skvělý den, líbí se nám tu víc a víc. A to máme zítra poslední den..
čtvrtek 29. prosince 2011
14. den: Pangkor (1)
Se vstáváním nebylo nutno spěchat, I když jasná obloha docela lákala ven. Náš dnešní výlet ale měl začít až ve 12, a tak bylo času moře. Úspěšně jsme se ale od pozdní snídaně k poledni propracovali několika hrami a ještě jsme se vypravili na nákup proviantu na odpoledne. Nakonec jsme si vybrali k Lukášově radosti hamburgrárnu, kterou otestoval včera. Asijská mutace globálního jídla je poněkud nasladko, s tím že ten základní karboš ještě obalí ve vaječné omeletě.
"Kapitán" naší lodičky dorazil k nám do rezortu přesně ve 12, takže jsme už za pár minut seděli v jednoduché lodičce se stříškou. A protože loďka byla podle místních zvyklostí dost přemotorovaná, uháněla docela slušně.
Naše bydlení je v Teluk Nipah, což je prostřední zátoka na západním pobřeží ostrůvku. V okolním moři jsou ještě tři kusy země zasluhující si název ostrov a právě ty byly dnešním cílem. Při plavbě na jih jsme si nejdříve prohlédli klasicky (pra)lesnatou část pobřeží Pangkoru na jih od naší vesnice. Jedna moc pěkná izolovaná pláž byla úplně pustá. "Jeden idiot tam chová na soukromém pozemku 70 polodivokých psů. Jsou nebezpeční I opicím, které se jich jinak nebojí", znělo kapitánovo vysvětlení. Průlivem mezi Pangkorem a o. Mentanggor jsme se dostali dál na moře k o. Pangkor Laut. Zde se nachází nejluxusnější resort v Malajsii a údajně patří I ve světě do první desítky. V každém případě tu už prý byl I Tony Blair a Luciano Pavarotti, cena za den začíná na $600. Tedy upřímně, zvenku nic moc. Nenápadné bungalovy tyčící se na kůlech asi 6 metrů nad vodou (byl právě nejnižší odliv) propojené lávkami, pláž nevidět. Vnitřek ostrůvku ukrývá heliport, bazény, koncertní sál...
Zajeli jsme kousek vedle a tam bylo něco lepšího pro nás - korálový útes. Voda je tu docela čistá, k vidění byl les červených korálů, nezbytné pestré rybičky, které se mi nepovedly vyfotit. I velcí mořští ježci byli ke koukání a navíc se nehýbali, takže je mám, stejně jako cosi, co neumím pojmenovat - jakoby z hnědého krepáku stočený široký kornout o průměru půl metru. Dokončili jsme okruh kolem P.Lautu, průlivem se vrátili zpět a zajeli pár metrů od psí pláže. Zdivočelost zvířat byla nesmírná, zuřivě štěkali a někteří dokonce skočili do vody ve snaze k nám doplavat.
Každé skalnaté pobřeží vytváří zajímavé tvary a záleží jen na fantazii místních, jakými názvy návštěvníky nakrmí. I my jsme samozřejmě vyslechli v rámci jinak velmi zajímavého povídání o moři názvy řady objektů, které bylo třeba v kamení vidět. Ale krokodýlí hlava na posledním ostrůvku Giam, ta se povedla. Dvě hodiny privátního výletu na loďce uteklo jako by nic, předposledním bodem programu byl výsadek na opuštěné pláži. Což se také stalo a my jsme měli následující tři hodiny na koupání, relax I pozorování postupujícího přílivu na kousku písku, který byl jenom náš.
Přesně v pět dle domluvy pro nás přijel kapitánův syn a za deset minut byl příjemný výlet u konce.
Jestli to bylo tím slunečním osvětlením nebo vyprávěním kapitána, nevím, ale rozhodně se nám tu začalo líbit.
"Kapitán" naší lodičky dorazil k nám do rezortu přesně ve 12, takže jsme už za pár minut seděli v jednoduché lodičce se stříškou. A protože loďka byla podle místních zvyklostí dost přemotorovaná, uháněla docela slušně.
Naše bydlení je v Teluk Nipah, což je prostřední zátoka na západním pobřeží ostrůvku. V okolním moři jsou ještě tři kusy země zasluhující si název ostrov a právě ty byly dnešním cílem. Při plavbě na jih jsme si nejdříve prohlédli klasicky (pra)lesnatou část pobřeží Pangkoru na jih od naší vesnice. Jedna moc pěkná izolovaná pláž byla úplně pustá. "Jeden idiot tam chová na soukromém pozemku 70 polodivokých psů. Jsou nebezpeční I opicím, které se jich jinak nebojí", znělo kapitánovo vysvětlení. Průlivem mezi Pangkorem a o. Mentanggor jsme se dostali dál na moře k o. Pangkor Laut. Zde se nachází nejluxusnější resort v Malajsii a údajně patří I ve světě do první desítky. V každém případě tu už prý byl I Tony Blair a Luciano Pavarotti, cena za den začíná na $600. Tedy upřímně, zvenku nic moc. Nenápadné bungalovy tyčící se na kůlech asi 6 metrů nad vodou (byl právě nejnižší odliv) propojené lávkami, pláž nevidět. Vnitřek ostrůvku ukrývá heliport, bazény, koncertní sál...
Zajeli jsme kousek vedle a tam bylo něco lepšího pro nás - korálový útes. Voda je tu docela čistá, k vidění byl les červených korálů, nezbytné pestré rybičky, které se mi nepovedly vyfotit. I velcí mořští ježci byli ke koukání a navíc se nehýbali, takže je mám, stejně jako cosi, co neumím pojmenovat - jakoby z hnědého krepáku stočený široký kornout o průměru půl metru. Dokončili jsme okruh kolem P.Lautu, průlivem se vrátili zpět a zajeli pár metrů od psí pláže. Zdivočelost zvířat byla nesmírná, zuřivě štěkali a někteří dokonce skočili do vody ve snaze k nám doplavat.
Každé skalnaté pobřeží vytváří zajímavé tvary a záleží jen na fantazii místních, jakými názvy návštěvníky nakrmí. I my jsme samozřejmě vyslechli v rámci jinak velmi zajímavého povídání o moři názvy řady objektů, které bylo třeba v kamení vidět. Ale krokodýlí hlava na posledním ostrůvku Giam, ta se povedla. Dvě hodiny privátního výletu na loďce uteklo jako by nic, předposledním bodem programu byl výsadek na opuštěné pláži. Což se také stalo a my jsme měli následující tři hodiny na koupání, relax I pozorování postupujícího přílivu na kousku písku, který byl jenom náš.
Přesně v pět dle domluvy pro nás přijel kapitánův syn a za deset minut byl příjemný výlet u konce.
Jestli to bylo tím slunečním osvětlením nebo vyprávěním kapitána, nevím, ale rozhodně se nám tu začalo líbit.
středa 28. prosince 2011
13. den: Georgetown - Butterworth - Lumut - Pangkor
Dnešní den patřil mezi ty přesunové, ale protože cesta měla trvat celkově půl dne, dovolili jsme si část dopoledne ještě věnovat Gt. Chyběla nám totiž jedna z největších zajímavostí města - čínský Dům klanů. Byl to komplex budov, kde se od počátku scházeli místní čínští obchodníci, sdružení do klanů dle pěti základních příjmení. Nádherně vyzdobený dům ve vnitrobloku byl chrámem, kulturním a obchodním centrem a v jistém období také fungoval jako domov bohatých seniorů. Jeho součástí je dnes I muzeum, které velmi názorně, jak je v Malajsii dobrým zvykem, ukazovalo život v 19.století.
Městským busem do přístavu, trajekt nás převezl na pevninu, kde hned bylo autobusové nádraží a k našemu štěstí jel přímý bus do Lumutu za 20 minut (jezdí 5x denně). Dálnici, po níž jsme sem I přijeli, jsem prospal, ale když jsme odbočili na silnici vedoucí rovnoběžně s pobřežím, už bylo na co se koukat. Městečka, vesničky I osamělě zemědělské haciendy se odvíjely jako rychlý film na pozadí palmových plantáží I tropických lesů. Tři a půl hodiny jízdy uběhly docela rychle. Jenom mi nebylo jasné, jak překonáme široký záliv před Lumutem. Odpověď samozřejmě přišla - v mé mapě chyběl dlouhý most, který záliv s pomocí tří ostrovů překonal.
Přístav lodiček na Pangkor byl samozřejmě hned vedle autobusového terminálu, půlhodinku čekání jsme využili na rychlý oběd u Indů a za dalších 40 minut jsme už byli s jednou zastávkou v hlavním městečku ostrova. A ještě dvacet minut taxíkem, rychlý check-in a v šest hodin večer už jsme měli klíče od našich bungalovů, které budou naším domovem pro příští 4 dny a současně posledním ;( bydlením v Malajsii.
Dlužno dodat, že příjezd do našeho letoviska Teluk Nipah se nám moc nelíbil. Velký nepořádek na kraji turistické vesničky se příliš nevylepšil ani v centru. Dojem jsme si vylepšili bydlením, které je pěkné, asi 100 m od pobřeží a rušné hlavní cesty, podle níž jsou jednoduché stánky s jídlem, turistické obchody, kiosky s výlety lodičkami a plážové restaurace. No a pláž se nám na první pohled taky moc nelíbila, byla navíc příliš zalidněná. Při průzkumu jsme zjistili, že ani s těmi výlety to není žádná sláva. No, byla to trošku depka - TADY máme strávit tři celé dny, když nám všechno zatím skvěle vycházelo???
Dal jsme řeč s milou paní domácí a situace se přece jen začala obracet. Na přespříští den pořádají půldenní túru do pralesa a na zítra nám sehnala privátní lodičku, která nás doveze, kam chceme. A taky nám přes kartu vybrala hotovost, kterou jsem hrubě podcenil pro tento ostrov. Jinak by mne totiž čekala cesta k bankomatu na pevninu. A pozitivní obrat dovršila večeře, ne náhodou byla naše rezortová hospoda na rozdíl od sousedních zcela plná. Zdejší BBQ krevety téměř dosahovaly kvality těch včerejších. Majitelé jsou muslimové a tudíž zde nevedou pivo. "Ale můžete si ho koupit v marketu a vypít tady" mi vysvětlila paní domácí. No a pak nám Radka ukázala, jak se hraje Zem pod vodou a mohli jsme jít spát. (ubytování)
Městským busem do přístavu, trajekt nás převezl na pevninu, kde hned bylo autobusové nádraží a k našemu štěstí jel přímý bus do Lumutu za 20 minut (jezdí 5x denně). Dálnici, po níž jsme sem I přijeli, jsem prospal, ale když jsme odbočili na silnici vedoucí rovnoběžně s pobřežím, už bylo na co se koukat. Městečka, vesničky I osamělě zemědělské haciendy se odvíjely jako rychlý film na pozadí palmových plantáží I tropických lesů. Tři a půl hodiny jízdy uběhly docela rychle. Jenom mi nebylo jasné, jak překonáme široký záliv před Lumutem. Odpověď samozřejmě přišla - v mé mapě chyběl dlouhý most, který záliv s pomocí tří ostrovů překonal.
Přístav lodiček na Pangkor byl samozřejmě hned vedle autobusového terminálu, půlhodinku čekání jsme využili na rychlý oběd u Indů a za dalších 40 minut jsme už byli s jednou zastávkou v hlavním městečku ostrova. A ještě dvacet minut taxíkem, rychlý check-in a v šest hodin večer už jsme měli klíče od našich bungalovů, které budou naším domovem pro příští 4 dny a současně posledním ;( bydlením v Malajsii.
Dlužno dodat, že příjezd do našeho letoviska Teluk Nipah se nám moc nelíbil. Velký nepořádek na kraji turistické vesničky se příliš nevylepšil ani v centru. Dojem jsme si vylepšili bydlením, které je pěkné, asi 100 m od pobřeží a rušné hlavní cesty, podle níž jsou jednoduché stánky s jídlem, turistické obchody, kiosky s výlety lodičkami a plážové restaurace. No a pláž se nám na první pohled taky moc nelíbila, byla navíc příliš zalidněná. Při průzkumu jsme zjistili, že ani s těmi výlety to není žádná sláva. No, byla to trošku depka - TADY máme strávit tři celé dny, když nám všechno zatím skvěle vycházelo???
Dal jsme řeč s milou paní domácí a situace se přece jen začala obracet. Na přespříští den pořádají půldenní túru do pralesa a na zítra nám sehnala privátní lodičku, která nás doveze, kam chceme. A taky nám přes kartu vybrala hotovost, kterou jsem hrubě podcenil pro tento ostrov. Jinak by mne totiž čekala cesta k bankomatu na pevninu. A pozitivní obrat dovršila večeře, ne náhodou byla naše rezortová hospoda na rozdíl od sousedních zcela plná. Zdejší BBQ krevety téměř dosahovaly kvality těch včerejších. Majitelé jsou muslimové a tudíž zde nevedou pivo. "Ale můžete si ho koupit v marketu a vypít tady" mi vysvětlila paní domácí. No a pak nám Radka ukázala, jak se hraje Zem pod vodou a mohli jsme jít spát. (ubytování)
úterý 27. prosince 2011
12. den: Georgetown a okolí
Včera jsme stihli spoustu pamětihodností a tak jsme dnes vyrazili ven z města. I počasí bylo milosrdnější včerejší vražedné jasno vystřídala obloha s více, než polovinou bílých oblaků. Po snídani ve včerejším obědovém bufítku jsme se ještě snažili koupit lístky na zítřejší bus. Ukázalo se ale, že do města Lumut, odkud pojedeme na ostrov Pangkor, našeho posledního cíle, jezdí autobusy jen z pevniny. Takže jsme si ten trajekt včera pěkně natrénovali a jízdenky musíme koupit až tam, no - uvidíme.
Třičtvrtěhodinová jízda moderním klimatizovaným spojem městské dopravy nás přivedla ke vstupu do NP Penang na SZ cípu ostrova. Nakoupili jsme balíčkový kari oběd u Indů, vybrali si túru na Opičí pláž a zaregistrovali se u strážců parku. Dvouhodinová cesta podle pobřeží nám připomněla ty všechny krásné výpravy do džungle, které jsme podnikli v předcházejících dnech. Jenom nám dalo docela zabrat teplo, které při předcházejících akcích přece jen nebylo takové. Úplně propocení jsme dorazili na pěknou dlouhou Opičí pláž, tvořenou typickým bílým pískem. Své jméno dostala podle malých opic, snad gibonů, kterých tu prý žila spousta. My jsme ale bohužel nezahlédli ani jednu. Našli jsme si stinné místo pod křovisky mezi palmami a pak už nastalo jen plážování. Koupání ve 28·C teplé vodě je příjemné, pravdou ale je, že voda této teploty již neosvěžuje a tak se v ní dá vydržet libovolně dlouho. V pět hodin pro nás přijela objednaná lodička a za čtvrt hodiny jsme byli zpět u brány parku. U našich Indů jsme si dali ještě sladkou placku s banány a čokoládou a už nás bus vezl zpátky na naši ulici.
Po zrestaurování pod sprchou už byl čas přemýšlet o večeři. Chtěl jsem do jedné restaurace dle doporučení Lonely Planet, ale moc se nám nelíbila. Naštěstí jsme nedaleko objevili další "stall" Red Garden, o kterém LP neměl ani tušení. Fantastická volba! Zatímco ten včerejší plac byl takový lidový, tenhle byl docela moderní s třikrát více stánky. Dal jsem si tři kusy obřích krevet, které dohromady měly kilo syrové váhy. Zalité "homemade" omáčkou byly zatím nejlepším jídlem, které jsem tu měl. Radka a Anička měly od Číňanů kuře a kachnu a Lukáš filipínský steak. Skvostnou večeři jsme završili třemi sadami kantonských knedlíčků dim sum. Jo a roznášeli tu Carlsberg stout, něco jako Guiness, ale mně chutnal víc (a dokonce I Lukášovi ;).
Do naší ulice to bylo nedaleko a protože byl ještě čas, zašli jsme do včerejšího baru Monaliza, kde jsem vyhrál partičku Zloděje z Bagdádu a ještě jsme před půlnocí stihli jeden poločas Arsenalu s Wolverhamptonem.
Třičtvrtěhodinová jízda moderním klimatizovaným spojem městské dopravy nás přivedla ke vstupu do NP Penang na SZ cípu ostrova. Nakoupili jsme balíčkový kari oběd u Indů, vybrali si túru na Opičí pláž a zaregistrovali se u strážců parku. Dvouhodinová cesta podle pobřeží nám připomněla ty všechny krásné výpravy do džungle, které jsme podnikli v předcházejících dnech. Jenom nám dalo docela zabrat teplo, které při předcházejících akcích přece jen nebylo takové. Úplně propocení jsme dorazili na pěknou dlouhou Opičí pláž, tvořenou typickým bílým pískem. Své jméno dostala podle malých opic, snad gibonů, kterých tu prý žila spousta. My jsme ale bohužel nezahlédli ani jednu. Našli jsme si stinné místo pod křovisky mezi palmami a pak už nastalo jen plážování. Koupání ve 28·C teplé vodě je příjemné, pravdou ale je, že voda této teploty již neosvěžuje a tak se v ní dá vydržet libovolně dlouho. V pět hodin pro nás přijela objednaná lodička a za čtvrt hodiny jsme byli zpět u brány parku. U našich Indů jsme si dali ještě sladkou placku s banány a čokoládou a už nás bus vezl zpátky na naši ulici.
Po zrestaurování pod sprchou už byl čas přemýšlet o večeři. Chtěl jsem do jedné restaurace dle doporučení Lonely Planet, ale moc se nám nelíbila. Naštěstí jsme nedaleko objevili další "stall" Red Garden, o kterém LP neměl ani tušení. Fantastická volba! Zatímco ten včerejší plac byl takový lidový, tenhle byl docela moderní s třikrát více stánky. Dal jsem si tři kusy obřích krevet, které dohromady měly kilo syrové váhy. Zalité "homemade" omáčkou byly zatím nejlepším jídlem, které jsem tu měl. Radka a Anička měly od Číňanů kuře a kachnu a Lukáš filipínský steak. Skvostnou večeři jsme završili třemi sadami kantonských knedlíčků dim sum. Jo a roznášeli tu Carlsberg stout, něco jako Guiness, ale mně chutnal víc (a dokonce I Lukášovi ;).
Do naší ulice to bylo nedaleko a protože byl ještě čas, zašli jsme do včerejšího baru Monaliza, kde jsem vyhrál partičku Zloděje z Bagdádu a ještě jsme před půlnocí stihli jeden poločas Arsenalu s Wolverhamptonem.
pondělí 26. prosince 2011
11. den: Cameron Highlands - Georgetown
6:30 budíček, balení; 7:00 snídaně; 7:30 check-out; 7:45 landroverem z hotelu k autobusovému nádraží; 8:00 odjezd linkového busu. Fuj, to bylo rychlé ráno. Aspoň, že bylo zase sluníčko, Ježíšek se snaží.
Autobusy jsou tu pohodlné a s dostatkem místa na nohy, takže cesta plná zatáček rychle ukolébala. Asi to byla I škoda, kdykoli jsem otevřel oči, byla příroda zase trochu jiná. Přesně - zase trochu jiný (pra)les. A když zatáčky skončily, byli jsme na dálnici v nížině a kolem byly palmové plantáže. V 10 byla půlhodinová pauza (fiftýn minyts, povídal řidič) na autobusáku u města Ipoh. Klimatizace v busu nám zapomněla zprostředkovat další změnu. Nádraží bylo sice kryté, a chránilo před sluncem, ale ne před jeho teplem, bylo určitě přes třicet. A protože ve všech tropických krajích mají ve zvyku si klimošku užívat, v busu zřejmě nebylo ani 20. Další zastávkou byl Butterworth, odkud jezdí krátký trajekt na Penang, do Georgetownu.. Jenže na busové cedulce byl poslední řádek Penang. Zkoušel jsem komunikovat s řidičem, malým rtuťovitým chlapíkem, ale moc se nedařilo. Tenhle fakt neuměl a komunikace se tak proměnila na výčet názvů měst. A že nám snad řekne. Na busovém terminálu v Bw. říkal, že ne. Takže bylo jasné, že pojedeme 13,5 km dlouhým mostem na ostrov až do Georgetownu, jen bylo otázkou, kde nás vysadí. Hned za mostem byl sice velký terminál, ale my pokračovali dalších 10 km do centra města. Celkově ta akce z Bw trvala 40 minut, tím trajektem by to asi bylo rychlejší.
Krátce před jednou jsme vystupovali do sluncem ozářené ulice Georgetownu. Vedro mi okamžitě vzalo hlavu do kleští a přitlačilo. Asi jsme nějak v CH změkli v tom příjemném klimatu. K hotelu v čínské čtvrti to nebylo daleko, ale přesto jsme těch 10 minut doslova prokličkovaili malými podloubíčky, abychom pobyt na přímém slunci minimalizovali. Chulia Street ale přišla brzy. Jenže na místě, kde měl být hotel s číslem 380, byl jen dům s číslem 380A, který hotel nepřipomínal ani náhodou. A jak jsem se tak bezradně rozhlížel, směnárník, velký Ind, vyběhl ze své kukaně a nabízel pomoc. "Hmmm, to je hodinu cesty odtud", když viděl adresu. Nepěkná představa byla na mém obličeji asi dost vidět a tak mne vzápětí osvobodil: "Je to támhle", ukázal na proluku vedle 380A, kde byla malá ulička, kterou jsme všichni nějak přehlédli. A v ní už byl k zahlédnutí náš bělostný hotel. A pak se náš rádce velmi upřímně rozchechtal. V tom vedru jsem byl opravdu vděčným terčem vtípku.
Sprcha po náročné cestě, a už jsme byli ve městě. Nejdřív jsme unikli vedru v klimatizovaném bufítku na oběd a pak jsme se zbaběle schovali do městského muzea. Bylo velké a podrobné. Ukazovalo život jednotlivých etnických skupin tvořících obyvatelstvo Georgetownu. Na rozdíl od Malaky byl Gt založen na zelené louce v 18.st jako britské obchodní centrum. Jeho život nejvíce tvořili (sic!) Malajci, Číňané a Indové. Během 19.st se stalo velmi prosperujícím sídlem, na poč. 20.st. zde jezdily I tramvaje. I z tohoto muzea nás vyhazovali (17:00). Naštěstí se mezitím zatáhlo a teplo se umoudřilo. Vyrazili jsme na bývalé hřiště a centrum koloniální čtvrti, na jehož okraji byla I pevnost (procházka pi jejích hradbách vypadala dooost dlouhá a tak jsme ji zavrhli) a vydali jsme se hledat staré budovy v indické čtvrti. To se sice nepodařilo, ale jinak krátká procházka Malou Indií byla pěkná. Kolem hlavní mešity (nesoucí paradoxně jméno kpt. Kelinga, stejně jako hlavní ulice) jsme se dopracovali ke kavárně u arménské ulice nedaleko čínského domu klanů. Kávová pauza prospěla a Radka, neznajíce budoucnost navrhla projet se trajektem na pevninu a zpět, když už pozítří pojedeme zase přímo odtud přes ten velký most. Jako by se stalo. Ještě jsme při hledání přístavu trajektů našli historické čínské molo - labyrint dřevěných domečků na kůlech, které také patří do městského komplexu pod patronací UNESCO.
Nástup na trajekt byl impozantní - několikapatrovým bludištěm vymezujícím cesty aut jsme se propracovali až k nástupišti. Dvoupidlažním průjezdným trajektem jsme se pak svezli 15 min a zpět, s vyhlídkou na onen dlouhý most I na rušný lodní život mezi ostrovem a pevninou. Když jsme přistávali, byla už tma a čas k večeři.
Nevím, jak přesně přeložit termín "stall". V praxi se tomuto slovu (v prvním přiblížení) blíží jídelní patra v našich nákupních centrech - spousta jídelních stolů obklopená žracími stánky. Jenže: 1) místo klimatizové obludy je toto pod širým nebem, byť lehce zastřešeno; 2) místo globalizovaných blafů à la McD či rádobyčína zde jsou opravdické malé stánky s místními dobrotami. Mezi tím prochází prodavači nápojů a ... samozřejmě piva. Celkově to míst žije v ekonomické symbioze. Ostrov Penang je kulinářská Mekka. Čínská, indická a malajská kuchyně se tu protíná v tom nejlepším. Měl jsem z LP nahledaný jeden stall na pobřeží a rozhodně nebylo zle.
Autobusy jsou tu pohodlné a s dostatkem místa na nohy, takže cesta plná zatáček rychle ukolébala. Asi to byla I škoda, kdykoli jsem otevřel oči, byla příroda zase trochu jiná. Přesně - zase trochu jiný (pra)les. A když zatáčky skončily, byli jsme na dálnici v nížině a kolem byly palmové plantáže. V 10 byla půlhodinová pauza (fiftýn minyts, povídal řidič) na autobusáku u města Ipoh. Klimatizace v busu nám zapomněla zprostředkovat další změnu. Nádraží bylo sice kryté, a chránilo před sluncem, ale ne před jeho teplem, bylo určitě přes třicet. A protože ve všech tropických krajích mají ve zvyku si klimošku užívat, v busu zřejmě nebylo ani 20. Další zastávkou byl Butterworth, odkud jezdí krátký trajekt na Penang, do Georgetownu.. Jenže na busové cedulce byl poslední řádek Penang. Zkoušel jsem komunikovat s řidičem, malým rtuťovitým chlapíkem, ale moc se nedařilo. Tenhle fakt neuměl a komunikace se tak proměnila na výčet názvů měst. A že nám snad řekne. Na busovém terminálu v Bw. říkal, že ne. Takže bylo jasné, že pojedeme 13,5 km dlouhým mostem na ostrov až do Georgetownu, jen bylo otázkou, kde nás vysadí. Hned za mostem byl sice velký terminál, ale my pokračovali dalších 10 km do centra města. Celkově ta akce z Bw trvala 40 minut, tím trajektem by to asi bylo rychlejší.
Krátce před jednou jsme vystupovali do sluncem ozářené ulice Georgetownu. Vedro mi okamžitě vzalo hlavu do kleští a přitlačilo. Asi jsme nějak v CH změkli v tom příjemném klimatu. K hotelu v čínské čtvrti to nebylo daleko, ale přesto jsme těch 10 minut doslova prokličkovaili malými podloubíčky, abychom pobyt na přímém slunci minimalizovali. Chulia Street ale přišla brzy. Jenže na místě, kde měl být hotel s číslem 380, byl jen dům s číslem 380A, který hotel nepřipomínal ani náhodou. A jak jsem se tak bezradně rozhlížel, směnárník, velký Ind, vyběhl ze své kukaně a nabízel pomoc. "Hmmm, to je hodinu cesty odtud", když viděl adresu. Nepěkná představa byla na mém obličeji asi dost vidět a tak mne vzápětí osvobodil: "Je to támhle", ukázal na proluku vedle 380A, kde byla malá ulička, kterou jsme všichni nějak přehlédli. A v ní už byl k zahlédnutí náš bělostný hotel. A pak se náš rádce velmi upřímně rozchechtal. V tom vedru jsem byl opravdu vděčným terčem vtípku.
Sprcha po náročné cestě, a už jsme byli ve městě. Nejdřív jsme unikli vedru v klimatizovaném bufítku na oběd a pak jsme se zbaběle schovali do městského muzea. Bylo velké a podrobné. Ukazovalo život jednotlivých etnických skupin tvořících obyvatelstvo Georgetownu. Na rozdíl od Malaky byl Gt založen na zelené louce v 18.st jako britské obchodní centrum. Jeho život nejvíce tvořili (sic!) Malajci, Číňané a Indové. Během 19.st se stalo velmi prosperujícím sídlem, na poč. 20.st. zde jezdily I tramvaje. I z tohoto muzea nás vyhazovali (17:00). Naštěstí se mezitím zatáhlo a teplo se umoudřilo. Vyrazili jsme na bývalé hřiště a centrum koloniální čtvrti, na jehož okraji byla I pevnost (procházka pi jejích hradbách vypadala dooost dlouhá a tak jsme ji zavrhli) a vydali jsme se hledat staré budovy v indické čtvrti. To se sice nepodařilo, ale jinak krátká procházka Malou Indií byla pěkná. Kolem hlavní mešity (nesoucí paradoxně jméno kpt. Kelinga, stejně jako hlavní ulice) jsme se dopracovali ke kavárně u arménské ulice nedaleko čínského domu klanů. Kávová pauza prospěla a Radka, neznajíce budoucnost navrhla projet se trajektem na pevninu a zpět, když už pozítří pojedeme zase přímo odtud přes ten velký most. Jako by se stalo. Ještě jsme při hledání přístavu trajektů našli historické čínské molo - labyrint dřevěných domečků na kůlech, které také patří do městského komplexu pod patronací UNESCO.
Nástup na trajekt byl impozantní - několikapatrovým bludištěm vymezujícím cesty aut jsme se propracovali až k nástupišti. Dvoupidlažním průjezdným trajektem jsme se pak svezli 15 min a zpět, s vyhlídkou na onen dlouhý most I na rušný lodní život mezi ostrovem a pevninou. Když jsme přistávali, byla už tma a čas k večeři.
Nevím, jak přesně přeložit termín "stall". V praxi se tomuto slovu (v prvním přiblížení) blíží jídelní patra v našich nákupních centrech - spousta jídelních stolů obklopená žracími stánky. Jenže: 1) místo klimatizové obludy je toto pod širým nebem, byť lehce zastřešeno; 2) místo globalizovaných blafů à la McD či rádobyčína zde jsou opravdické malé stánky s místními dobrotami. Mezi tím prochází prodavači nápojů a ... samozřejmě piva. Celkově to míst žije v ekonomické symbioze. Ostrov Penang je kulinářská Mekka. Čínská, indická a malajská kuchyně se tu protíná v tom nejlepším. Měl jsem z LP nahledaný jeden stall na pobřeží a rozhodně nebylo zle.
neděle 25. prosince 2011
10. den: Cameron Highlands (2)
V noci hodně foukalo, naděje na změnu počasí. Ráno se ukázalo, že noční Ježíšek nám opravdu přinesl sluníčko, které se klubalo z neškodně bílých mraků. Dnešní program byl plně v našich rukách a zahájili jsme ho pozdější snídaní, neboť jsme během předcházejících dní nasbírali menší spánkový dluh. Měli jsme v úmyslu projít několik zdejších značených túr.
Na tu první s č. 10 se nastupovalo kousek od našeho hotelu. Naše turistická mapka či spíše náčrt obsahovala I orientační časy mezi jednotlivými zajímavými místy či křižovatkami. Vybrali jsme si. 4 1/2
hodinovou túru vedoucí na jeden vrchol ve výšce 1660 m. Zvláštní bylo, že u silnice nebylo žádné značení, teprve když jsme jednu stezku odhadli, tak 100 m po jejím začátku nás žlutočerný směrník ubezpečil, že jdeme správně. Po úzké stezce jsme stoupali pralesem a za slunečného počasí se konečně objevovaly výhledy na okolní zarostlé ostře zubaté kopce. Později, když jsme se připojili na č. 11, se stromy zmenšily na křoviska a objevili jsme další láčkovky, I když ne tak pěkné, jako jsme viděli včera. A pak už se cestička protahovala křovisky zpátky dolů do údolí k asfaltce, celkem nám tato pěkná pralesní túra trvala i s obědem pod vrcholem asi dvě hodiny.
Namísto plánovaného návratu po silnici jsme mohli přemýšlet o další podobně dlouhé. Vybrali jsme 3 a 5. Nejdřív jsme ale museli asi kilometr obejít golfové hřiště a sehnat další vodu. To se ukázalo docela jako problém, nakonec jsem uspěl v jednom luxusním hotelu, kde jsem za 4 půllitrovky zaplatil tolik, jako jindy pořídíme levnější oběd. Na druhý pokus jsme s pomocí anglického páru turistů mohli začít stoupat na trojku. Na rozdíl od té dopolední hřebenové tahle stezka vedla níže, mezi vzrostlými stromy se spoustou lián. Sem tam skoro brod nějakého potůčku, občas trochu bahna a přelézání kmenů, ale celkově to byla taková pohodovka zeleným peklem. Papírových pět hodin jsme zvládli za dvě a půl, zdá se, že zdejší časové dotace jsou připravené pro Singapurce v pantoflích.
Závěrem pětky bylo asi 500 m mezi políčky zeleniny, názorná ukázka zdejšího pokročilého zemědělství. Ještě jsme prošli mezi skleníky zdejšího agrotechnického institutu a už jsme byli na dolním konci hlavní třídy.
Chvilku jsme se motali po obchůdcích a pak usoudili, že po dnešním skromném obědě si v šest zasloužíme večeři v číně vyzkoušené předevčírem. Kolem osmé už jsme byli ve sprše na hotelu. Ráno jsme v hotelu dostali od odjíždějících turistů jejich nevyužité vouchery do hotelové restaurace, tak jsme je vyrazili utratit a něco si zahrát. Šli jsme ale bez Radky, kterou nějak rozbolela hlava. Zničil jsem dětičky v Zemi pod vodou, zkonzumovali jsme naše dezerty a šli dřív zalehnout, zítra vstáváme brzo, opouštíme příjemné klima CH a míříme definitivně k moři.
Na tu první s č. 10 se nastupovalo kousek od našeho hotelu. Naše turistická mapka či spíše náčrt obsahovala I orientační časy mezi jednotlivými zajímavými místy či křižovatkami. Vybrali jsme si. 4 1/2
hodinovou túru vedoucí na jeden vrchol ve výšce 1660 m. Zvláštní bylo, že u silnice nebylo žádné značení, teprve když jsme jednu stezku odhadli, tak 100 m po jejím začátku nás žlutočerný směrník ubezpečil, že jdeme správně. Po úzké stezce jsme stoupali pralesem a za slunečného počasí se konečně objevovaly výhledy na okolní zarostlé ostře zubaté kopce. Později, když jsme se připojili na č. 11, se stromy zmenšily na křoviska a objevili jsme další láčkovky, I když ne tak pěkné, jako jsme viděli včera. A pak už se cestička protahovala křovisky zpátky dolů do údolí k asfaltce, celkem nám tato pěkná pralesní túra trvala i s obědem pod vrcholem asi dvě hodiny.
Namísto plánovaného návratu po silnici jsme mohli přemýšlet o další podobně dlouhé. Vybrali jsme 3 a 5. Nejdřív jsme ale museli asi kilometr obejít golfové hřiště a sehnat další vodu. To se ukázalo docela jako problém, nakonec jsem uspěl v jednom luxusním hotelu, kde jsem za 4 půllitrovky zaplatil tolik, jako jindy pořídíme levnější oběd. Na druhý pokus jsme s pomocí anglického páru turistů mohli začít stoupat na trojku. Na rozdíl od té dopolední hřebenové tahle stezka vedla níže, mezi vzrostlými stromy se spoustou lián. Sem tam skoro brod nějakého potůčku, občas trochu bahna a přelézání kmenů, ale celkově to byla taková pohodovka zeleným peklem. Papírových pět hodin jsme zvládli za dvě a půl, zdá se, že zdejší časové dotace jsou připravené pro Singapurce v pantoflích.
Závěrem pětky bylo asi 500 m mezi políčky zeleniny, názorná ukázka zdejšího pokročilého zemědělství. Ještě jsme prošli mezi skleníky zdejšího agrotechnického institutu a už jsme byli na dolním konci hlavní třídy.
Chvilku jsme se motali po obchůdcích a pak usoudili, že po dnešním skromném obědě si v šest zasloužíme večeři v číně vyzkoušené předevčírem. Kolem osmé už jsme byli ve sprše na hotelu. Ráno jsme v hotelu dostali od odjíždějících turistů jejich nevyužité vouchery do hotelové restaurace, tak jsme je vyrazili utratit a něco si zahrát. Šli jsme ale bez Radky, kterou nějak rozbolela hlava. Zničil jsem dětičky v Zemi pod vodou, zkonzumovali jsme naše dezerty a šli dřív zalehnout, zítra vstáváme brzo, opouštíme příjemné klima CH a míříme definitivně k moři.
sobota 24. prosince 2011
9. den: Cameron Highlands (1) a Štědrý večer
Každoročně touto dobou obvykle konáme výlet do muzea betlémů na Karlštejně. Protože to tentokrát nejde, museli jsme najít nějakou důstojnou náhradu a vzali jsme organizovaný celodenní výlet po zajímavostech CH. Začal poněkud nedůstojně, když landrover s průvodcem dorazil pro nás do hotelu o půl hodiny později. Naštěstí to byl ale jediný zásadnější zádrhel dne. Bylo zase zdejších obvyklých 20·C, no a samozřejmě pid mrakem s občasnými přeháňkami.
První zastávkou byly vyhlídky na čajové plantáže. Přestože počasí nám moc nepřálo, I tak byly pěkné. Jeli jsme s ještě jedním džípem ve skupině a jeho průvodce se ujal výkladu. Rychlou, ale velmi pěknou angličtinou se ujal výkladu o historii čaje celkově I zdejších plantáží. Ty jsou tu od roku 1926. Samozřejmě došlo I na technologii výroby jednotlivých druhů čajů. Dost obsáhlý a vtipný výklad zakončil slovy "A vy si myslíte, že já piju čaj? Ale vůbec ne, já jsem kafař!"
Další zastávkou byl nejvyší vrchol CH zvaný Gunung Brichang měřící přesně 6666 stop - nezapomeňme, že posledními kolonizátory byli Britové... Džípy nás vyvezly téměř pod vrchol do mraků, kde nejprve následoval precizní výklad o křehkém ekosystému deštného lesa. Jeho základem jsou mechy kompletně pokrývající písčitou půdu a kompletně zadržující téměř veškeré srážky. Odumřelý mech se vrství a vytváří něco na způsob rašelinišť, po kterých se dá chodit tak trochu jako po trampolíně. Zdejší prales je také "bezpečnější" - nejsou tu žádní velcí predátoři, ale ani nebezpečný hmyz či oblíbené pijavky. Vyrazili jsme na krátkou pěšárnu a bylo to zábavné. Ve výšce 2000 m nad mořem už nerostou velké stromy, ale křoviska a poněkud bahnitá stezička se prodírala mezi nimi. Mladá dvojice Indů ze Singapuru jedoucí s námi v autě zahučela po lýtka do bahna při první příležitosti. Bylo to obzvlašť zábavné proto, že tito dva působili nejnažehlenějším dojmem. Při dalším prostupu stezičkou skládající se z bahna a komplikovaně propletených kořenů se záhy dostali na konec skupiny, kterou uzavíral náš průvodce Bob, zde opět fungující jako dvojka. Celý okruh měl asi jeden kilometr a včetně výkladů a zastávek byl přes hodinu. Jedna z nich byla u... láčkovek! Konečně! Co se mi nepovedlo na Madagaskaru, tak konečně tady. Láčkovky kupodivu netvoří květy, barevný kornout, co za ně považujeme, je přetvořený list. Rostliny si trochu změnily obvyklý jídelníček - na barevný (obvykle žlutý či zelený) pohár nahoře zakončený pohyblivým víčkem lákají hmyz. Dole na dně poháru je tekutina, která hmyz "stráví". Zdejší láčkovky byly dlouhé 10-20 cm, čili s objemem běžné číše na bílé víno. Ale na Borneu prý mají rostliny s objemem až 3,5 litru! Aby to bylo ještě složitější - každá láčka je vlastně malý ekosystém, kolem něhož se přiživují různí týpci jako pavouci, kteří opřádají láčku pavučinami, aby zachytili natěšený hmyz sem mířící. Anebo jiný druh, který na svém laně šplhá přímo dovnitř, aby vylovil již hmyz mírně natrávený. Stejně tak činí I někteří menší ptáci, "using it like free McDonalds" podle našeho průvodce. Závěrem ještě nutno dodat, že láčkovky se dožívají vysokého věku, ale nikdo pořádně neví jakého.
Tato pěšárna byla jedním ze zlatých hřebů dne. Po návratu k džípům bylo něco času k odbahnění, zvlášť Singapurci to potřebovali. Slečna si vylila trekovky a přezula se zpátky do takových šlupiček-balerínek. To vše by bylo zábavné, jenom kdyby to netrvalo tak dlouho... Další zastávkou byla čajová fabrička, vlastněná zdejší největší firmou BOH, vlastněnou Skoty. Zde v CH se dělá pouze černý čaj, čili plně fermentovaný=oxidovaný. K vidění byly všechny fáze jeho výroby. A k fabrice patří samozřjmě čajovna a obchůdek, využili jsme obé. I když Lukáš si objednal horkou čokoládu, neboť čaj nesnáší.
Poslední zastávkou před obědem byla malá zoo a stanice motýlů. V motýlech se nevyznám, výklad zde nebyl, ale byli jsme vpuštěni do voliéry, kde kromě obrovských a, převážně modrých motýlů na žlutých a červených kytkách (více foto, již snad brzy), byly I klece a terária s hady, žábami a obrovskými kobylkami. A taky tu byl rhinoceros, snad největší brouk na světě.
Oběd byl v jihoindické restauraci v centru, shodou okolností patřící mezi top choice Lonely Planet. Kuře tandoori bylo prostě skvostné a včetně čapátů a omáček chutnalo všem. Tedy..., kromě Lukáše, který se definitivně utvrdil v tom, že do Indie nikdy nepojede.
Odpolední program už jel jen náš džíp, a průvodce Bob konečně dostal prostor. Vzhledem, vyjadřováním I gesty nám dost připomínal jednoho našeho kamaráda (zdravíme do Chlastavy! Arnošte, nebyl tvůj tatínek někdy v Malajsii?). První zastávkou byla jahodová farma. CH jsou vyhlášené pěstováním jahod. Jahody jsou tu nejen na ovocných tržnicích, ale I na tričkách, polštářcích, klapkách na uši... všude. Pěstují se zde v otevřených folnících na hydroponii, v noci se jim přisvěcuje, aby rostly, rostly a rostly. V této farmě navíc I měli včelín, takže jsme poslechli I krátké povídání o malajském medu, zřejmě aby se nám lépe nakupovalo v místním medovém shopu.
Po zastávce u další čajové fabriky, především kvůli vyhlídce na další plantáže, jsme pokračovali do vesničky dalšího kmene Orang Asli. Už zase? - koukali jsme se trochu přes prsty na program. Pro mne to byl druhý vrchol dne. Po stezce mezi čajovými plantážemi, která konečně ospravedlnila použití landroveru jako dnešního výletního vozidla, jsme sjeli do vesničky. Čekali jsme další rákosové chatrče, ale čekaly nás nové, úpravné přízemní domky a jeden jediný rákosový na kůlech. Se svolením a po odložení obuvi jsme po žebříčku vstoupili dovnitř. Během následující bodinové přednášky nám Arnošt, ehm pardon - Bob vysvětlil současný problém původních obyvatel - zjednodušeně se to má takto: Tato vesnice (na rozdíl od té v Taman Negara) přijala socializační program vlády, což obnáší přestěhování z chatrčí do vládou postavených domků. Děti chodí do školy. Díky tomu nastává konflikt generací se zcela různými znalostmi I zkušenostmi. Navíc skok ze života doby kamenné do moderní doby je prostě mentálně obtížný a lidé se s tím špatně vyrovnávají. Celkově tu hrozí vznik velké skupiny... snad nám tato slova ještě v Bruselu nezakázali: obtížně přizpůsobivých lidí. A dál už asi není třeba vysvětlovat. Přednáška v chatrči byla dost dobrá, ale docela se protáhla a najednou bylo půl sedmé a my měli na půl osmou rezervaci na Xmas Eve Dinner. Obligátní střelbu z foukačky jsme zkrátili a vyrazili k hotelu. Arnošt jel fakt dobře, na 15 km bylo snad 100 zatáček a v závěru I hustý provoz - v něm si ale landi dokáže zjednat respekt. U hotelu jsme byli v 19:35. No, když to srovnám s výletem na Karlštejn, nebylo to dnes vůbec špatný.
V hotelové hale už pobíhal Santa a dělal ho-ho-ho. Přebukovali jsme si večeři o půl hodiny později a šli se zcivilizovat. A já musel taky zabalit své dárky, přivezené z domova. Večeře již byla v plném proudu. Kdy se podaří štědrovečerní večeře se singapurskými Číňany a Indy v čínském hotelu a americkém stylu? Čestné místo v bufetové nabídce zaujímal krocan s brusinkovou omáčkou, ale k němu bylo nutno se propracovat přes baterii předkrmů I hlavních jídel, ale nechyběla ani vynikající dýňová polévka. Nálada byla celkově uvolněná, součástí večeře byl I "party box", obsahující papírovou škrabošku, frkátka a jedny vystřelovací konfety. No prostě malý silvestr. Trochu překvapení našim sousedním stolům jsme udělali my, když jsme si začali dávat a rozbalovat dárky - anglosaská tradice to tuším řeší nějak přes noc. Zkrátka, celkově to byl tak trochu jiný Štědrý večer :)
První zastávkou byly vyhlídky na čajové plantáže. Přestože počasí nám moc nepřálo, I tak byly pěkné. Jeli jsme s ještě jedním džípem ve skupině a jeho průvodce se ujal výkladu. Rychlou, ale velmi pěknou angličtinou se ujal výkladu o historii čaje celkově I zdejších plantáží. Ty jsou tu od roku 1926. Samozřejmě došlo I na technologii výroby jednotlivých druhů čajů. Dost obsáhlý a vtipný výklad zakončil slovy "A vy si myslíte, že já piju čaj? Ale vůbec ne, já jsem kafař!"
Další zastávkou byl nejvyší vrchol CH zvaný Gunung Brichang měřící přesně 6666 stop - nezapomeňme, že posledními kolonizátory byli Britové... Džípy nás vyvezly téměř pod vrchol do mraků, kde nejprve následoval precizní výklad o křehkém ekosystému deštného lesa. Jeho základem jsou mechy kompletně pokrývající písčitou půdu a kompletně zadržující téměř veškeré srážky. Odumřelý mech se vrství a vytváří něco na způsob rašelinišť, po kterých se dá chodit tak trochu jako po trampolíně. Zdejší prales je také "bezpečnější" - nejsou tu žádní velcí predátoři, ale ani nebezpečný hmyz či oblíbené pijavky. Vyrazili jsme na krátkou pěšárnu a bylo to zábavné. Ve výšce 2000 m nad mořem už nerostou velké stromy, ale křoviska a poněkud bahnitá stezička se prodírala mezi nimi. Mladá dvojice Indů ze Singapuru jedoucí s námi v autě zahučela po lýtka do bahna při první příležitosti. Bylo to obzvlašť zábavné proto, že tito dva působili nejnažehlenějším dojmem. Při dalším prostupu stezičkou skládající se z bahna a komplikovaně propletených kořenů se záhy dostali na konec skupiny, kterou uzavíral náš průvodce Bob, zde opět fungující jako dvojka. Celý okruh měl asi jeden kilometr a včetně výkladů a zastávek byl přes hodinu. Jedna z nich byla u... láčkovek! Konečně! Co se mi nepovedlo na Madagaskaru, tak konečně tady. Láčkovky kupodivu netvoří květy, barevný kornout, co za ně považujeme, je přetvořený list. Rostliny si trochu změnily obvyklý jídelníček - na barevný (obvykle žlutý či zelený) pohár nahoře zakončený pohyblivým víčkem lákají hmyz. Dole na dně poháru je tekutina, která hmyz "stráví". Zdejší láčkovky byly dlouhé 10-20 cm, čili s objemem běžné číše na bílé víno. Ale na Borneu prý mají rostliny s objemem až 3,5 litru! Aby to bylo ještě složitější - každá láčka je vlastně malý ekosystém, kolem něhož se přiživují různí týpci jako pavouci, kteří opřádají láčku pavučinami, aby zachytili natěšený hmyz sem mířící. Anebo jiný druh, který na svém laně šplhá přímo dovnitř, aby vylovil již hmyz mírně natrávený. Stejně tak činí I někteří menší ptáci, "using it like free McDonalds" podle našeho průvodce. Závěrem ještě nutno dodat, že láčkovky se dožívají vysokého věku, ale nikdo pořádně neví jakého.
Tato pěšárna byla jedním ze zlatých hřebů dne. Po návratu k džípům bylo něco času k odbahnění, zvlášť Singapurci to potřebovali. Slečna si vylila trekovky a přezula se zpátky do takových šlupiček-balerínek. To vše by bylo zábavné, jenom kdyby to netrvalo tak dlouho... Další zastávkou byla čajová fabrička, vlastněná zdejší největší firmou BOH, vlastněnou Skoty. Zde v CH se dělá pouze černý čaj, čili plně fermentovaný=oxidovaný. K vidění byly všechny fáze jeho výroby. A k fabrice patří samozřjmě čajovna a obchůdek, využili jsme obé. I když Lukáš si objednal horkou čokoládu, neboť čaj nesnáší.
Poslední zastávkou před obědem byla malá zoo a stanice motýlů. V motýlech se nevyznám, výklad zde nebyl, ale byli jsme vpuštěni do voliéry, kde kromě obrovských a, převážně modrých motýlů na žlutých a červených kytkách (více foto, již snad brzy), byly I klece a terária s hady, žábami a obrovskými kobylkami. A taky tu byl rhinoceros, snad největší brouk na světě.
Oběd byl v jihoindické restauraci v centru, shodou okolností patřící mezi top choice Lonely Planet. Kuře tandoori bylo prostě skvostné a včetně čapátů a omáček chutnalo všem. Tedy..., kromě Lukáše, který se definitivně utvrdil v tom, že do Indie nikdy nepojede.
Odpolední program už jel jen náš džíp, a průvodce Bob konečně dostal prostor. Vzhledem, vyjadřováním I gesty nám dost připomínal jednoho našeho kamaráda (zdravíme do Chlastavy! Arnošte, nebyl tvůj tatínek někdy v Malajsii?). První zastávkou byla jahodová farma. CH jsou vyhlášené pěstováním jahod. Jahody jsou tu nejen na ovocných tržnicích, ale I na tričkách, polštářcích, klapkách na uši... všude. Pěstují se zde v otevřených folnících na hydroponii, v noci se jim přisvěcuje, aby rostly, rostly a rostly. V této farmě navíc I měli včelín, takže jsme poslechli I krátké povídání o malajském medu, zřejmě aby se nám lépe nakupovalo v místním medovém shopu.
Po zastávce u další čajové fabriky, především kvůli vyhlídce na další plantáže, jsme pokračovali do vesničky dalšího kmene Orang Asli. Už zase? - koukali jsme se trochu přes prsty na program. Pro mne to byl druhý vrchol dne. Po stezce mezi čajovými plantážemi, která konečně ospravedlnila použití landroveru jako dnešního výletního vozidla, jsme sjeli do vesničky. Čekali jsme další rákosové chatrče, ale čekaly nás nové, úpravné přízemní domky a jeden jediný rákosový na kůlech. Se svolením a po odložení obuvi jsme po žebříčku vstoupili dovnitř. Během následující bodinové přednášky nám Arnošt, ehm pardon - Bob vysvětlil současný problém původních obyvatel - zjednodušeně se to má takto: Tato vesnice (na rozdíl od té v Taman Negara) přijala socializační program vlády, což obnáší přestěhování z chatrčí do vládou postavených domků. Děti chodí do školy. Díky tomu nastává konflikt generací se zcela různými znalostmi I zkušenostmi. Navíc skok ze života doby kamenné do moderní doby je prostě mentálně obtížný a lidé se s tím špatně vyrovnávají. Celkově tu hrozí vznik velké skupiny... snad nám tato slova ještě v Bruselu nezakázali: obtížně přizpůsobivých lidí. A dál už asi není třeba vysvětlovat. Přednáška v chatrči byla dost dobrá, ale docela se protáhla a najednou bylo půl sedmé a my měli na půl osmou rezervaci na Xmas Eve Dinner. Obligátní střelbu z foukačky jsme zkrátili a vyrazili k hotelu. Arnošt jel fakt dobře, na 15 km bylo snad 100 zatáček a v závěru I hustý provoz - v něm si ale landi dokáže zjednat respekt. U hotelu jsme byli v 19:35. No, když to srovnám s výletem na Karlštejn, nebylo to dnes vůbec špatný.
V hotelové hale už pobíhal Santa a dělal ho-ho-ho. Přebukovali jsme si večeři o půl hodiny později a šli se zcivilizovat. A já musel taky zabalit své dárky, přivezené z domova. Večeře již byla v plném proudu. Kdy se podaří štědrovečerní večeře se singapurskými Číňany a Indy v čínském hotelu a americkém stylu? Čestné místo v bufetové nabídce zaujímal krocan s brusinkovou omáčkou, ale k němu bylo nutno se propracovat přes baterii předkrmů I hlavních jídel, ale nechyběla ani vynikající dýňová polévka. Nálada byla celkově uvolněná, součástí večeře byl I "party box", obsahující papírovou škrabošku, frkátka a jedny vystřelovací konfety. No prostě malý silvestr. Trochu překvapení našim sousedním stolům jsme udělali my, když jsme si začali dávat a rozbalovat dárky - anglosaská tradice to tuším řeší nějak přes noc. Zkrátka, celkově to byl tak trochu jiný Štědrý večer :)
pátek 23. prosince 2011
8. den: Taman Negara - Cameron Highlands
Balit se po třech nocích je pracné, I tady tomu tak bylo. Zvlášť, když se naše oblečení rozdělilo na vlhké, mokré a vlhké smrduté. Vlhko bylo I v botách, které přes noc na krytém zápraží neuschly, a asi I proto se v Lukášově tenisce zalíbilo přenocovat docela velké žábě. Po snídani jsme již s plnou zátěží šli naši poslední cestu k plovoucí hospůdce. Voda přes noc poklesla a tak nástup na její palubu byl téměř bez problémů. Krátce po deváté jsme se nasypali do kryté pirogy a vyrazili po proudu řeky na dvouhodinovou plavbu, která byla důstojným rozloučením s parkem. Řeka totiž zde tvoří jeho hranici, mohli jsme tudíž téměř po celou dobu jízdy sledovat další defilé lesních velikánů, girland lián I bambusových hájů.
Po necelých dvou hodinách jsme byli na přístavišti u Jerantutu. Během půlhodinového čekánì na mikrobus jsme ještě stihli poslední služby mìstní CK - balíčkový oběd. Cesta do Cameron Highlands měla trvat dle itineráře tripu trvat tři hodiny, Lonely Planet psal o osmi hodinách veřejnou dopravou. Trvalo to tři hodiny a pořád jsem se nemohl zorientovat v mapě, kde jsme. Později se ukázalo, že jsme jeli po nově vybudované silnici dokončené před rokem, která na mapě přirozeně nebyla... Vinula se širokými estakádami napříč pralesem, až nás vyvedla do 1500 metrové výšky v Cameron Highlands.
Bydlíme v městečku Tanah Rata, ktere je jedním z center CH. První bezprostřední dojem - Špindl v malajském provedení. Minibus nás vysypal u cestovky na malém náměstíčku, zakončující hlavní (a jedinou) ulici. Ostatní stavby jsou rozsypané po okolních kopcích, včetně našeho velkého hotelu. V cestovce byli milí a jejich programy se nám docela líbily, chceme něco na zítra. Taky jsme tu potkali dva mladé cestovatele, Čecha a Slováka. Zrovna vraceli poněkud provlhlí motorky a říkali, že to sluníčko, co před chvíli vylezlo, se tu po předcházející dva propršené dny vůbec neukázalo.
Po ubytování a průzkumu hotelu a jeho služeb (největší radost nám udělala automatická pračka a sušička na mince) jsme vyrazili na průzkum. Bylo už kolem páté a Lukáš už byl šest hodin bez jídla. Než jsme se k němu dostali, musel ještě skousnout platbu v "naší" cestovce za zítřejší celodenní výlet a taky autobus k moři na popozítří. Hned vedle byla na plácku malajská lidovka s jídelním lístkem pouze v malajštině. Nechali jsme si ukázat kapitolu maso a natipovali čtyři jídla. Docela jsme se trefili a chutnalo a navíc jsme vytvořili nový rekord: včetně nápojů jsme se ve čtyřech najedli dohromady za 150 Kč. V posilněné náladě jsme obešli tržiště, nejprve pokus o trička, potom ještě ochutnávka smažených a pečených stánkovin. Lukáš už od Malaky shání poštu, jinde tu známky nemají. Jenže o sedm už bylo pozdě, aspoň víme, kde je. Prošli jsme hlavní ulici, tvoří ji jednostranně přehršel obchodů a restaurací semtam proložené cestovkou. Lukáš mezitím dostal opět hlad, tak jsme vyzkoušeli malou moderně vypadající čínu. Tady v Malajsii se snad nedá splést v restauraci. Maximálně si někteří z nás musí hlídat, aby jídlo nebylo ostré. Nějak to uteklo a bylo devět, čas jít do hotelu a využít pračku. A zatímco se prádlo vracelo do civilizovaného stavu, sehráli jsme v přilehlé lobby jednu partičku Citadely. Nějak jsem pozapomněl pravidla a nečekaně skončil poslední.
Po necelých dvou hodinách jsme byli na přístavišti u Jerantutu. Během půlhodinového čekánì na mikrobus jsme ještě stihli poslední služby mìstní CK - balíčkový oběd. Cesta do Cameron Highlands měla trvat dle itineráře tripu trvat tři hodiny, Lonely Planet psal o osmi hodinách veřejnou dopravou. Trvalo to tři hodiny a pořád jsem se nemohl zorientovat v mapě, kde jsme. Později se ukázalo, že jsme jeli po nově vybudované silnici dokončené před rokem, která na mapě přirozeně nebyla... Vinula se širokými estakádami napříč pralesem, až nás vyvedla do 1500 metrové výšky v Cameron Highlands.
Bydlíme v městečku Tanah Rata, ktere je jedním z center CH. První bezprostřední dojem - Špindl v malajském provedení. Minibus nás vysypal u cestovky na malém náměstíčku, zakončující hlavní (a jedinou) ulici. Ostatní stavby jsou rozsypané po okolních kopcích, včetně našeho velkého hotelu. V cestovce byli milí a jejich programy se nám docela líbily, chceme něco na zítra. Taky jsme tu potkali dva mladé cestovatele, Čecha a Slováka. Zrovna vraceli poněkud provlhlí motorky a říkali, že to sluníčko, co před chvíli vylezlo, se tu po předcházející dva propršené dny vůbec neukázalo.
Po ubytování a průzkumu hotelu a jeho služeb (největší radost nám udělala automatická pračka a sušička na mince) jsme vyrazili na průzkum. Bylo už kolem páté a Lukáš už byl šest hodin bez jídla. Než jsme se k němu dostali, musel ještě skousnout platbu v "naší" cestovce za zítřejší celodenní výlet a taky autobus k moři na popozítří. Hned vedle byla na plácku malajská lidovka s jídelním lístkem pouze v malajštině. Nechali jsme si ukázat kapitolu maso a natipovali čtyři jídla. Docela jsme se trefili a chutnalo a navíc jsme vytvořili nový rekord: včetně nápojů jsme se ve čtyřech najedli dohromady za 150 Kč. V posilněné náladě jsme obešli tržiště, nejprve pokus o trička, potom ještě ochutnávka smažených a pečených stánkovin. Lukáš už od Malaky shání poštu, jinde tu známky nemají. Jenže o sedm už bylo pozdě, aspoň víme, kde je. Prošli jsme hlavní ulici, tvoří ji jednostranně přehršel obchodů a restaurací semtam proložené cestovkou. Lukáš mezitím dostal opět hlad, tak jsme vyzkoušeli malou moderně vypadající čínu. Tady v Malajsii se snad nedá splést v restauraci. Maximálně si někteří z nás musí hlídat, aby jídlo nebylo ostré. Nějak to uteklo a bylo devět, čas jít do hotelu a využít pračku. A zatímco se prádlo vracelo do civilizovaného stavu, sehráli jsme v přilehlé lobby jednu partičku Citadely. Nějak jsem pozapomněl pravidla a nečekaně skončil poslední.
čtvrtek 22. prosince 2011
7. den: Taman Negara (2)
Ráno nepršelo, což bylo podezřelé. Po snídani jsme vyrazili na další malou výpravu do pralesa. Po přeplavení řeky jsme prošli rezortem Mutiara a vyrazili na opačnou stranu, než předvčerejší večer. Hned na kraji daleko menší a tudíž přírodnější stezky jsme našli květ divokého zázvoru a dost nást zaskočila informace, že jich zde v parku roste přes 100 druhů. Záhy Anička objevila na lýtku zakousnutou první pijavku a letmým pohledem na stezičku jsme zjistili, že se to tu jimi doslova hemží. Kdykoli jsme se zastavili, začali se doslova sbíhat píďalkovitými pohyby 1-3 cm dlouzí červovití tvorové. Druhá pijavka už ji trochu rozhodila a obávám se, že trochu přestala sledovat výklad a soustředila se na obranu. Což však nezabránilo ani té třetí se zakousnout. Lee potom vytáhl aromatický olej, který je má odpuzovat a potřel nám všem lýtka. Našli jsme také zvláštní druh bambusu, který má kolénka daleko od sebe a proto jej používají Orang Asli na výrobu foukaček. Vystoupali jsme na kopeček a neznatelnou stezičkou v džungli se vrátili okruhem zpět. Zážitek z divočiny to jen zvýšilo. Do civilizace zpět jsme se vrátili na okraji rezortu. Začali jsme si kontrolovat nohy a postupně odhalovali pijavky zalezlé pod ponožkami a dokonce I v botách. Na pravé noze jsem jich nakonec nalezl devět, čímž jsem vyhrál. Celý dopolední výlet jsme překřtili na pijavkové safari.
Stejně jako včera, I odpolední program už nebyl tolik pěší. Motorovou otevřenou pirogou, která byla právě pro nás a dva kormidelníky, jsme jeli přítokem hlavní řeky do hlubin národního parku. Tato řeka byla daleko užší a o to byly lesní scenérie daleko impozantnější. Výlet začal o půl třetí, a proto nikoho nepřekvapilo, že začalo pršet. Co jsme ale nečekali, že bude pršet tolik. V nekryté lodi nebylo úniku a když přišly první peřeje, větší než včera, tak byla voda I z boku a ani se nemuselo houpat. V teplém počasí sice déšť nevadí jako u nás, problémem bylo ale focení, a to I pro náš druhý, vodotěsný foťák, protože objektiv byl neustále pocákaný. A tak jsme si zdejší famozní scenerii museli hlavně zapamatovat. Vypadalo to asi tak nějak, jako je hlavička tohoto blogu. A ještě mohutná oka lián, obří padlé stromy... Po třičtvrtěhodině jsme přistáli a za neustávajícího deště jsme dál sami čtyři pokračovali pěšky stezkou podle řeky k hlavnímu cíli, 1,2 km vzdálenému vodopádu. Na písčité stezce byla menší pravděpodobnost výskytu pijavek a tak jsme postupovali docela rychle. Pod několika vrstvami pralesa byl déšť snesitelnější, ne že by vody bylo méně, ale tím jak voda postupně protékala po rostlinstvu, tak už kapky neměly takovou kadenci jako na otevřené řece. Po dvaceti minutách jsme byli u cíle. Vodopád nebyl typický schod, spíše takový postupný jako je např. Mumlavský, samozřejmě podstatně širší I vyšší.
Na zpáteční cestě jsme potkali větší skupinu turistů s průvodcem. Po pozdravu následovala obligátní otázka odkud jsme. "Czech Republic? Opatrně! Do pi*i!" pochlubil se průvodce slovníkem, který pochytil od předcházejících českých skupin. Další návrat k lodi probíhal bez příhod, kromě toho, že na stezce vznikly přes 5 cm hluboké kaluže. Pršet přestalo asi 10 minut předtím, než se lodička dotkla naší plovoucí restaurace. Tahle plavba úžasným pralesem zůstane asi nezapomenutelná po všech stránkách.
Za pár minut už jsme byli v relativním suchu našich pokojíků. Více než hodinu a půl volna jsem využil ke smazání jednodenního blogařského dluhu a už byl čas na večeři v plovoucí hospůdce. Citelně se vylidnila, ostatní cestovatelé zřejmě zamířili na vánoce do jiných míst, koneckonců I my tak zítra učiníme. Po večeři, jako po většinu dnů následovala večerní partie hry "Kde leží Honolulu", založená na určování relativní polohy světových měst. Jako obvykle nás Lukáš vydrtil, já plaval obzvlášť v Africe a Oceánii. Zatímco jsme hráli, stoupla voda a částečně zaplavila spojovací lávku s pevninou. Místní ji sice nastavili dalšími dvěma úzkými prkny, ale nebyla nic moc a tak se odchod stal akrobatickou záležitostí. Já šel první, ukázalo se, že jedno je nepoužitelné a druhé se prohýbá, takže jsem namočil sandály. Radce se to už vůbec nezdálo, sice se preventivně zula, ale nechtělo se jí. Tak jsem šel po kolena do kalné vody, podal jí ruku a šlo to. Anička sice nechtěla, ale musela a s pomocnou rukou taky bez problémů. Moji ruku ovšem hrdinně odmítl Lukáš, téměř přeběhl, ale při posledním kroku šlápl na to druhé plovoucí okno, které mohutným čvachtnutím ohodilo Radku odshora dolů. To bylo radosti!
Měli bychom balit na zítra, ale moc nemůžem. Dvě třetiny věcí máme mokrých a provlhlých, tak budem sušit až do ranního odchodu. Taman Negara je drsný kraj, ale nádherný!
Stejně jako včera, I odpolední program už nebyl tolik pěší. Motorovou otevřenou pirogou, která byla právě pro nás a dva kormidelníky, jsme jeli přítokem hlavní řeky do hlubin národního parku. Tato řeka byla daleko užší a o to byly lesní scenérie daleko impozantnější. Výlet začal o půl třetí, a proto nikoho nepřekvapilo, že začalo pršet. Co jsme ale nečekali, že bude pršet tolik. V nekryté lodi nebylo úniku a když přišly první peřeje, větší než včera, tak byla voda I z boku a ani se nemuselo houpat. V teplém počasí sice déšť nevadí jako u nás, problémem bylo ale focení, a to I pro náš druhý, vodotěsný foťák, protože objektiv byl neustále pocákaný. A tak jsme si zdejší famozní scenerii museli hlavně zapamatovat. Vypadalo to asi tak nějak, jako je hlavička tohoto blogu. A ještě mohutná oka lián, obří padlé stromy... Po třičtvrtěhodině jsme přistáli a za neustávajícího deště jsme dál sami čtyři pokračovali pěšky stezkou podle řeky k hlavnímu cíli, 1,2 km vzdálenému vodopádu. Na písčité stezce byla menší pravděpodobnost výskytu pijavek a tak jsme postupovali docela rychle. Pod několika vrstvami pralesa byl déšť snesitelnější, ne že by vody bylo méně, ale tím jak voda postupně protékala po rostlinstvu, tak už kapky neměly takovou kadenci jako na otevřené řece. Po dvaceti minutách jsme byli u cíle. Vodopád nebyl typický schod, spíše takový postupný jako je např. Mumlavský, samozřejmě podstatně širší I vyšší.
Na zpáteční cestě jsme potkali větší skupinu turistů s průvodcem. Po pozdravu následovala obligátní otázka odkud jsme. "Czech Republic? Opatrně! Do pi*i!" pochlubil se průvodce slovníkem, který pochytil od předcházejících českých skupin. Další návrat k lodi probíhal bez příhod, kromě toho, že na stezce vznikly přes 5 cm hluboké kaluže. Pršet přestalo asi 10 minut předtím, než se lodička dotkla naší plovoucí restaurace. Tahle plavba úžasným pralesem zůstane asi nezapomenutelná po všech stránkách.
Za pár minut už jsme byli v relativním suchu našich pokojíků. Více než hodinu a půl volna jsem využil ke smazání jednodenního blogařského dluhu a už byl čas na večeři v plovoucí hospůdce. Citelně se vylidnila, ostatní cestovatelé zřejmě zamířili na vánoce do jiných míst, koneckonců I my tak zítra učiníme. Po večeři, jako po většinu dnů následovala večerní partie hry "Kde leží Honolulu", založená na určování relativní polohy světových měst. Jako obvykle nás Lukáš vydrtil, já plaval obzvlášť v Africe a Oceánii. Zatímco jsme hráli, stoupla voda a částečně zaplavila spojovací lávku s pevninou. Místní ji sice nastavili dalšími dvěma úzkými prkny, ale nebyla nic moc a tak se odchod stal akrobatickou záležitostí. Já šel první, ukázalo se, že jedno je nepoužitelné a druhé se prohýbá, takže jsem namočil sandály. Radce se to už vůbec nezdálo, sice se preventivně zula, ale nechtělo se jí. Tak jsem šel po kolena do kalné vody, podal jí ruku a šlo to. Anička sice nechtěla, ale musela a s pomocnou rukou taky bez problémů. Moji ruku ovšem hrdinně odmítl Lukáš, téměř přeběhl, ale při posledním kroku šlápl na to druhé plovoucí okno, které mohutným čvachtnutím ohodilo Radku odshora dolů. To bylo radosti!
Měli bychom balit na zítra, ale moc nemůžem. Dvě třetiny věcí máme mokrých a provlhlých, tak budem sušit až do ranního odchodu. Taman Negara je drsný kraj, ale nádherný!
středa 21. prosince 2011
6. den: Národní park Taman Negara (1)
Dnešní nadpis je trochu nesmyslný. Sousloví "taman negara" doslova v malajštině znamená "národní park". TN je nejstarším v Malajsii a současně patří mezi nejvýznamnější světové. Dnešek jsme v něm strávili celodenním programem.
Po snídani jsme v docela hustém dešti (pomalu začínám chápat národy, které mají pro různé pršení desítky výrazů) seběhli k naší plovoucí základně. Čekal nás dopolední pěší výlet džunglí na kopec Teresek. Něčím, co bych nazval motorová piroga se stříškou, jsme se přeplavili asi 2 km proti proudu řeky do parku. Začali jsme místní atrakcí zvanou Canopy Walkway. V korunách stromů je tu nataženo ve výšce 30-60 metrů nad zemí celkem 500 m visutých lávek. Vypadá to dramaticky, ale je to zcela bezpečné a velký zážitek pro jedince trpícího závratí jako já. Poprvé jsem něco podobného absolvoval v Kostarice před 3 lety, ale tam to měli komplet z ocelových lan. Tady byla pouze základní nosná lana z oceli, ostatní už byla z přírodních materiálů. Důsledek byl ten, že jsme se z bezpečnostních důvodů museli pohybovat ve vzdálenosti alespoň 10 m od sebe. Úžasný výhled do korun stromů nám dal úplně jiný pohled na rostlinnou říši džungle, skoro mi připadá, že TN byl jeden ze vzorů pro filmovou Pandoru. Ve stoupání na kopec jsme brzy byli zcela provlhlí zvenku I zevnitř. Sice mezitím přestalo pršet, ale v pralese je to skoro jedno a ve 30·C se brzy zapotí každý. Lee sice každou chvíli dělal zastávku s výkladem věnovaným rostlinstvu, ale I tak jsme se potu neubránili. Místní lidé objevili v pralese řadu léčivých bylin, vypravěčsky nejvděčnější jsou samozřejmě ty, co podporují mužskou sílu a ženskou plodnost. Upravenou stezkou mezi pralesními velikány jsme se vyškrábali na kopec Teresek, 380 m nad hladinou řeky. Zde se nacházely dvě vyhlídky, ale... "Kdybyste viděli tam co nevidíte přes ty kouřící se lesy, tak byste viděli..." Tak jsme si alespoň poslechli vyprávění o zemních pijavkách, které teď v období dešťů vylézají a snaží se najít hostitele. Naštěstí nejsou infekční, jenom je nutno se hlídat, aby se nepřichytly na nějaké méně viditelné místo. Blátivou stezkou jsme sestoupili zpět k loďce, pravda, někteří I doklouzali (Lukáš) po jiných částech těla. Dvouhodinová procházka nám dala poprvé pocítit úžasnou sílu deštného pralesa.
Odpoledne jsme měli na programu "rapid shooting" a návštěvu osady původních obyvatel Orang Asli. V instrukcích té první části bylo "be prepared to get wet". Obnášelo to průjezd sedmi peřejemi, nicméně dvě momentálně zmizely díky vyššímu stavu vody a a ani ty další nebyly až tak divoké. Tak se aspoň kormidelníci snažili rozhoupáním pirog nás patřičně zkropit, abychom si za své ringity přišli na své. Po půl hodince jsme byli u vesničky. Bohužel jsme měli smůlu, chvilku před námi tam přistála grupa asi 20 řvoucích kanadských Číňanů a tak jsme měli procházejíce vesničkou velmi divný pocit, protože turistů bylo snad více, než místních. Naštěstí po chvilce zmizeli a v osadě chýší spletených z palmových listů zavládl klid. Lee nám vysvětlil, že v nedalekém okolí je celkem sedm osad Orang Asli, z nichž dvě se rozhodly přemístit blíže k naší civilizaci, aby mohly ukazovat svůj způsob života. Bylo vidět, že má v osadě několik přátel a tak jsme viděli rozdělávání ohně třením a mohli jsme si vyzkoušet střelbu z foukačky, nejúspěšnější byl Lukáš, který skoro trefil asi 10 m vzdálený terč. Lee se od těchto lidí také učí místnímu jazyku a také znalosti zdejších léčivých bylin. Leeho osobní příběh je také zajímavý. Ještě před pěti lety žil na pobřeží v Georgetownu život studenta a motokrosového jezdce plný alkoholu a nikotinu. Pak si vyjel na prázdniny do Taman Negara. O rok později se sem vrátil... a už zde zůstal jako průvodce a student přírody.
Na zpáteční cestě jsme byli opět zaplaveni přívaly vody, aby bylo učiněno instrukcím zadost. Ale při zdejším teple to není žádná tragédie. Jenom vypadá legračně, když z nás při výstupu na plovoucí restauraci crčí voda jako z vodníků. A teplá sprcha v rezortu nás vrátila zpátky do reality.
Po večeři jsme jeli na džípové safari. Veškerá zvěř v džungli totiž žije nočním životem a tak denní vycházky jsou za florou a noční za faunou. Džíp s lavicemi na korbě ovšem samozřejmě nemůže do parku, zde žádné cesty nejsou, a tak jsme jeli do palmových plantáží na naší straně řeky. Průvodce se silným reflektorem seděl na střeše a silným reflektorem vyhledával objekty našeho zájmu. V první části jsme měli docela štěstí - viděli jsme několik dravých ptáků, dvě menší kočkovité šelmy a také malého jedovatého hada na keři. Ve druhé polovině už to bylo ovšem slabší, už se nám nepodařilo vidět nic, zbloudilou krávu na konci nepočítám.
V každém případě, náš první den v Taman Negara se povedl.
Po snídani jsme v docela hustém dešti (pomalu začínám chápat národy, které mají pro různé pršení desítky výrazů) seběhli k naší plovoucí základně. Čekal nás dopolední pěší výlet džunglí na kopec Teresek. Něčím, co bych nazval motorová piroga se stříškou, jsme se přeplavili asi 2 km proti proudu řeky do parku. Začali jsme místní atrakcí zvanou Canopy Walkway. V korunách stromů je tu nataženo ve výšce 30-60 metrů nad zemí celkem 500 m visutých lávek. Vypadá to dramaticky, ale je to zcela bezpečné a velký zážitek pro jedince trpícího závratí jako já. Poprvé jsem něco podobného absolvoval v Kostarice před 3 lety, ale tam to měli komplet z ocelových lan. Tady byla pouze základní nosná lana z oceli, ostatní už byla z přírodních materiálů. Důsledek byl ten, že jsme se z bezpečnostních důvodů museli pohybovat ve vzdálenosti alespoň 10 m od sebe. Úžasný výhled do korun stromů nám dal úplně jiný pohled na rostlinnou říši džungle, skoro mi připadá, že TN byl jeden ze vzorů pro filmovou Pandoru. Ve stoupání na kopec jsme brzy byli zcela provlhlí zvenku I zevnitř. Sice mezitím přestalo pršet, ale v pralese je to skoro jedno a ve 30·C se brzy zapotí každý. Lee sice každou chvíli dělal zastávku s výkladem věnovaným rostlinstvu, ale I tak jsme se potu neubránili. Místní lidé objevili v pralese řadu léčivých bylin, vypravěčsky nejvděčnější jsou samozřejmě ty, co podporují mužskou sílu a ženskou plodnost. Upravenou stezkou mezi pralesními velikány jsme se vyškrábali na kopec Teresek, 380 m nad hladinou řeky. Zde se nacházely dvě vyhlídky, ale... "Kdybyste viděli tam co nevidíte přes ty kouřící se lesy, tak byste viděli..." Tak jsme si alespoň poslechli vyprávění o zemních pijavkách, které teď v období dešťů vylézají a snaží se najít hostitele. Naštěstí nejsou infekční, jenom je nutno se hlídat, aby se nepřichytly na nějaké méně viditelné místo. Blátivou stezkou jsme sestoupili zpět k loďce, pravda, někteří I doklouzali (Lukáš) po jiných částech těla. Dvouhodinová procházka nám dala poprvé pocítit úžasnou sílu deštného pralesa.
Odpoledne jsme měli na programu "rapid shooting" a návštěvu osady původních obyvatel Orang Asli. V instrukcích té první části bylo "be prepared to get wet". Obnášelo to průjezd sedmi peřejemi, nicméně dvě momentálně zmizely díky vyššímu stavu vody a a ani ty další nebyly až tak divoké. Tak se aspoň kormidelníci snažili rozhoupáním pirog nás patřičně zkropit, abychom si za své ringity přišli na své. Po půl hodince jsme byli u vesničky. Bohužel jsme měli smůlu, chvilku před námi tam přistála grupa asi 20 řvoucích kanadských Číňanů a tak jsme měli procházejíce vesničkou velmi divný pocit, protože turistů bylo snad více, než místních. Naštěstí po chvilce zmizeli a v osadě chýší spletených z palmových listů zavládl klid. Lee nám vysvětlil, že v nedalekém okolí je celkem sedm osad Orang Asli, z nichž dvě se rozhodly přemístit blíže k naší civilizaci, aby mohly ukazovat svůj způsob života. Bylo vidět, že má v osadě několik přátel a tak jsme viděli rozdělávání ohně třením a mohli jsme si vyzkoušet střelbu z foukačky, nejúspěšnější byl Lukáš, který skoro trefil asi 10 m vzdálený terč. Lee se od těchto lidí také učí místnímu jazyku a také znalosti zdejších léčivých bylin. Leeho osobní příběh je také zajímavý. Ještě před pěti lety žil na pobřeží v Georgetownu život studenta a motokrosového jezdce plný alkoholu a nikotinu. Pak si vyjel na prázdniny do Taman Negara. O rok později se sem vrátil... a už zde zůstal jako průvodce a student přírody.
Na zpáteční cestě jsme byli opět zaplaveni přívaly vody, aby bylo učiněno instrukcím zadost. Ale při zdejším teple to není žádná tragédie. Jenom vypadá legračně, když z nás při výstupu na plovoucí restauraci crčí voda jako z vodníků. A teplá sprcha v rezortu nás vrátila zpátky do reality.
Po večeři jsme jeli na džípové safari. Veškerá zvěř v džungli totiž žije nočním životem a tak denní vycházky jsou za florou a noční za faunou. Džíp s lavicemi na korbě ovšem samozřejmě nemůže do parku, zde žádné cesty nejsou, a tak jsme jeli do palmových plantáží na naší straně řeky. Průvodce se silným reflektorem seděl na střeše a silným reflektorem vyhledával objekty našeho zájmu. V první části jsme měli docela štěstí - viděli jsme několik dravých ptáků, dvě menší kočkovité šelmy a také malého jedovatého hada na keři. Ve druhé polovině už to bylo ovšem slabší, už se nám nepodařilo vidět nic, zbloudilou krávu na konci nepočítám.
V každém případě, náš první den v Taman Negara se povedl.
úterý 20. prosince 2011
5. den: Kuala Lumpur - Taman Negara
Na hotelové snídani jsme byli o půl osmé, abychom po čtvrt na devět vyrazili do nedaleké cestovky na odjezd výletu. Ve vanu jsme byli sami, řidič byl současně I průvodcem. První zastávka byla po půlhodině jízdy, vlastně ještě na okraji KL. Hinduistické jeskyně Batu patří k "povinným" turistickým atrakcím a dokonce tu končí jedna linka městské dráhy. Naštěstí jsme tu byli poměrně brzy (9:30) a tak se tu žádné velké davy nekonaly. Areálu dominuje 43 m velká zlacená socha Šrí Maha Višnu, která je v současné době bohužel v rekonstrukci a tudíž pod lešením. Za ní se již tyčí strmé mogoty, typické pro celou tuto oblast Asie, naposledy jsme se s nimi setkali na Filipínách a ve Vietnamu v Halong Bay. Ostře stoupajícím schodištěm jsme vystoupali do jednoho z nich, vysoko nad sochu. Nachází se zde vlastní jeskyně Batu, v níž je vybudováno několik hinduistických chrámů a oltářů. Cestou nás doprovázela hejna malých makaků, kteří byli spíše zvědaví než drzí. Po sestupu jsme ještě prošli malý Šivův chrám na úpatí (přírodní jeskyně nahoře bohužel otevírala až v deset), Anička si s Radčinou pomocí dala svůj první čerstvý kokosák a mohli jsme pokračovat.
Po hodině jízdy byla další zastávkou malá zoo Deer Land. Přímo v ohradě jsme mohli nakrmit jeleny, prohlédnout si sbírku papoušků a neméně pestrých kurovitých ptáků a sáhnout si na metr a půl dlouhého žlutého hada, snad hroznýše. A po dalších 15 minutách už byl čas na oběd u vstupu do chovné stanice slonů.
Zdejší stanice má za cíl záchranu slonů z lidmi osídlených oblastí. Při rozšiřování plantáží člověk narušuje přirozenè sloní trasy, čímž se s tlustokožci dostává do konfliktu. Místní farmáři pak slony často zabíjeli. Měli jsme možnost sledovat filmový příběh jednoho sloního páru, který byl po zničení jedné plantáže vystopován, omámen a velmi náročně transportován do NP Taman Negara a vypuštěn zpět do volné přírody. Asi všichni diváci si po půl hodině filmu šťastně oddychli, když viděli zdravé slony mizející v džungli. Další část programu už byla živá, přece jen stanice musí získávat I nějaké nestátní finance, takže je nutno se na následující aktivity dívat s patřičným nadhledem. První částí byla sloní show, či spíše defilé. Pět velkých slonů předvádělo jednoduché kousky, vrcholným číslem bylo stříkání vody chobotem. Rozhodně nešlo o žádnou cirkusovou drezúru, myslím, že se I sloni bavili bavili, zvlášť když na konci dostali ovocné pamlsky od publika. Nikdy by mne nenapadlo, že sloní chobot je tak hebký a citlivý. Přesunuli jsme se k vedlejšímu stanovišti s vyvýšenou pozorovatelnou a tam jsme se mohli, ano, svézt na slonu. A to bez nějakého sedla či věžičky, prostě na jeho hřbetě. A nakonec jsme se přesunuli k řece, kde bylo koupání se slony. No, přivedli dvě malá slůňata, mohli jsme se posadit na jejich hřbet a nechat se ocákat. Byla to atrakce především pro děti, ale Radka ji využila taky ;) No a protože už bylo po druhé hodině tak přirozeně během slonování přišel půlhodinový vydatný deštík.
Do Jerantutu, nástupního místa do NP Taman Negara jsme potřebovali ještě přes hodinu cesty. Zatímco jsem vyřizoval formality a upřesňoval v cestovce program následujících tří dnů, přeložila se naše bagáž do dalšího mikrobusu a po hodince cesty jsme byli u národního parku. Rychle jsme se ubytovali v rezortu a už za tmy jsme vyrazili na výchozí místo našich aktivit příštích dnů - plovoucí restauraci na řece tvořící hranici parku. Bohužel byla až poslední v řadě dalších a tak jsme trošku pobloudili a přišli pozdě na večeři. Naštěstí to nebyl takový problém, jenom jsme během jídla museli sledovat úvodní film o NP. Po večeři jsme se seznámili se sympatickým mladým mužem jménem Lee, který bude naším průvodcem během zdejšího pobytu.
Po filmu přišla naše první akce - noční vycházka v džungli. Přeplavili jsme se převozní lodičkou přes řeku, prošli luxusním rezortem Mutiara a upravenou stezkou stoupali dále k pozorovatelně. Cestou jsme se dozvěděli základní fakta o parku a pozorovali ptáky a hmyz, zejména strašilky a pavouky. Na pozorovatelně jsme zahlédli I několik antilop, bohužel jsme neměli takové štěstí jako ti před třemi měsíci, co zde zahlédli I slona. Stejnou cestou jsme se vrátili zpátky, vyběhli kilometřík od řeky do našeho bydlení a další rušný den skončil.
Po hodině jízdy byla další zastávkou malá zoo Deer Land. Přímo v ohradě jsme mohli nakrmit jeleny, prohlédnout si sbírku papoušků a neméně pestrých kurovitých ptáků a sáhnout si na metr a půl dlouhého žlutého hada, snad hroznýše. A po dalších 15 minutách už byl čas na oběd u vstupu do chovné stanice slonů.
Zdejší stanice má za cíl záchranu slonů z lidmi osídlených oblastí. Při rozšiřování plantáží člověk narušuje přirozenè sloní trasy, čímž se s tlustokožci dostává do konfliktu. Místní farmáři pak slony často zabíjeli. Měli jsme možnost sledovat filmový příběh jednoho sloního páru, který byl po zničení jedné plantáže vystopován, omámen a velmi náročně transportován do NP Taman Negara a vypuštěn zpět do volné přírody. Asi všichni diváci si po půl hodině filmu šťastně oddychli, když viděli zdravé slony mizející v džungli. Další část programu už byla živá, přece jen stanice musí získávat I nějaké nestátní finance, takže je nutno se na následující aktivity dívat s patřičným nadhledem. První částí byla sloní show, či spíše defilé. Pět velkých slonů předvádělo jednoduché kousky, vrcholným číslem bylo stříkání vody chobotem. Rozhodně nešlo o žádnou cirkusovou drezúru, myslím, že se I sloni bavili bavili, zvlášť když na konci dostali ovocné pamlsky od publika. Nikdy by mne nenapadlo, že sloní chobot je tak hebký a citlivý. Přesunuli jsme se k vedlejšímu stanovišti s vyvýšenou pozorovatelnou a tam jsme se mohli, ano, svézt na slonu. A to bez nějakého sedla či věžičky, prostě na jeho hřbetě. A nakonec jsme se přesunuli k řece, kde bylo koupání se slony. No, přivedli dvě malá slůňata, mohli jsme se posadit na jejich hřbet a nechat se ocákat. Byla to atrakce především pro děti, ale Radka ji využila taky ;) No a protože už bylo po druhé hodině tak přirozeně během slonování přišel půlhodinový vydatný deštík.
Do Jerantutu, nástupního místa do NP Taman Negara jsme potřebovali ještě přes hodinu cesty. Zatímco jsem vyřizoval formality a upřesňoval v cestovce program následujících tří dnů, přeložila se naše bagáž do dalšího mikrobusu a po hodince cesty jsme byli u národního parku. Rychle jsme se ubytovali v rezortu a už za tmy jsme vyrazili na výchozí místo našich aktivit příštích dnů - plovoucí restauraci na řece tvořící hranici parku. Bohužel byla až poslední v řadě dalších a tak jsme trošku pobloudili a přišli pozdě na večeři. Naštěstí to nebyl takový problém, jenom jsme během jídla museli sledovat úvodní film o NP. Po večeři jsme se seznámili se sympatickým mladým mužem jménem Lee, který bude naším průvodcem během zdejšího pobytu.
Po filmu přišla naše první akce - noční vycházka v džungli. Přeplavili jsme se převozní lodičkou přes řeku, prošli luxusním rezortem Mutiara a upravenou stezkou stoupali dále k pozorovatelně. Cestou jsme se dozvěděli základní fakta o parku a pozorovali ptáky a hmyz, zejména strašilky a pavouky. Na pozorovatelně jsme zahlédli I několik antilop, bohužel jsme neměli takové štěstí jako ti před třemi měsíci, co zde zahlédli I slona. Stejnou cestou jsme se vrátili zpátky, vyběhli kilometřík od řeky do našeho bydlení a další rušný den skončil.
pondělí 19. prosince 2011
4. den: Malaka - Kuala Lumpur
Do druhého malajského rána už se vstávalo lépe a to jsme měli budík už na půl osmou. Taxík nás svezl na 6 km vzdálený nový autobusový terminál. Po rychlé snídani z francouzské pekárny jsme koupili jízdenky na bus o deváté do KL. Přijel o čtvrt na 10 a moji klienti začali prudit, že nejenže jede pozdě, ale je to I nejhorší vozidlo na celém nádraží. Jízda po dálnici je ale rychle ukolébala a byl klid. Jízda skončila o něco dříve, než jsem čekal, na moderním autobusovém nádraži a uzlu městských drah na JV okraji města. Asi tak, jako když bus z Hradce skončí na Černém Mostě. Nakonec jsem ale rozpletl hádanku sítě meter a poměrně brzy jsme vystupovali u Čínské čtvrti a za 5 minut už byli u našeho hotelu 5 Elements.
Bydlení klienty trochu zaskočilo, oproti včerejšku jsme si polepšili o dvě hvězdy. Na jeden pokoj jsme museli chvilku čekat, využil jsem ji k vyřízení formalit v cestovce za rohem, se kterou zítra pojedeme do NP Taman Negara na 4denní trip. Po krátkém zrekreování už byl čas na oběd v Čínské čtvrti. Dostali jsme se tam kolem řady specializovaných stánků s umělými vánočními stromky a dalším artiklem včetně Santa Clausů v životní velikosti. Zvukovou hegemonii vánoční angličtiny (koledy, Lennon, Mercury) občas pravideně narušila Stille Nacht. Byla toho včera plná Malaka a dnes to bylo stejné. Zdá se, že místním muslimům a budhistům není žádný svátek cizí. Po skvostném obědě u Číňanů jsme konečně vyrazili do ulic. Ale bylo kolem třetí a jako včera začalo docela značně pršet, zdá se že to bude sezonní pravidlo. Betonovou džunglí nadjezdů a podchodů jsme kompletně mokří prokličkovali ke starému vlakovému nádraží, které zvenčí vypadá spíše jako bílý maharadžův palác se spoustou cibulovitě zakončených věžiček. Uvnitř už déštť silně bubnující na střechu haly nevadil. Když konečně po půl hodině skončil, mohli jsme pokračovat dál. Holky zatoužily po Muzeu islámského umění, my s Lukášem vyrazili na opačnou stranu do komplexu Národního muzea. Lukáš si v něm vybral hlavní část věnující se historii Malajsie, já navštívil Etnografické muzeum kmenů Orang Asli. Dnes žije v celé Malajsii včetně Bornea kolem 140 000 příslušníků těchto kmenů většinou fakticky žijících v době kamenné. V malém muzeu byly k vidění úžasné dřevořezby lidských figur I lesních božstev a také modely staveb a filmové záběry rituálů.
O půl šesté jsem se sešel se spokojeným Lukášem a za čtvrt hodiny jsme se dle plánu sešli s holkami před velkou moderní Národní mešitou. I jim se islámská expozice moc líbila a tak ani moc neprotestovaly, když si do mešity musely obléknout fialové splývavé hábity a tmavé kukly zakrývající vlasy a krk. No, my hoši jsme do fialové taky, protože kraťasy taky nejsou ono, ale kukly už jsme nemuseli. V každém případě máme skvělou rodinnou fotku poněkud se lišící od těch obvyklých cyklistických. Mešita je sice pěkná, moderní a rozlehlá, ale ta nejpěknější výzdoba se nachází pod kupolí hlavní svatyně, kam již nemuslimové nesmí. Aspoň jsme mohli nahlédnout.
K dalšímu cíli, náměstí Merdeka, jsme jeli metrem už za tmy a odtud ještě kousek pěšky. Rozsáhlému náměstí dominuje bílý palác ministerstva informatiky a komunikací, večer poněkud kýčovitě nasvícený myriádami modrých světélek. Na náměstí byl při vyhlášení nezávislosti vztyčen údajně nejvyšší vlajkový stožár na světě (100 m). Malajská vlajka je velmi podobná americké, jenom má v modrém poli místo bílých hvězdiček velký bílý půlměsíc a deseticípou hvězdu. Vedle vlajky byla obrovská velkoplošná obrazovka, kde zrovna běžel přenos Premier League I s patřičně intenzívní zvukovou kulisou. Celou vnitřní plochu náměstí zřejmě tvořilo hřiště se skvostným trávníkem. Při hledání večeřadla jsme objevili na druhé straně pěkný hrázděný dům s terasou, který ale bohužel patřil privátnímu královskému klubu. Výhled na palác měli nádherný.
Další vyhládlé hledání nás vrátilo směrem k naší čtvrti. Jak už jsme byli unavení, tak byla domluva o té pravé hospůdce složitá, nakonec zvítězila samoobslužná indická lidovka, odkud bylo již nedaleko do hotelu. Já jsem si ještě zajel do hotelové kavárny na guinesse lahváče a za dalšího přídělu koled začal psát tyhle řádky.
Bydlení klienty trochu zaskočilo, oproti včerejšku jsme si polepšili o dvě hvězdy. Na jeden pokoj jsme museli chvilku čekat, využil jsem ji k vyřízení formalit v cestovce za rohem, se kterou zítra pojedeme do NP Taman Negara na 4denní trip. Po krátkém zrekreování už byl čas na oběd v Čínské čtvrti. Dostali jsme se tam kolem řady specializovaných stánků s umělými vánočními stromky a dalším artiklem včetně Santa Clausů v životní velikosti. Zvukovou hegemonii vánoční angličtiny (koledy, Lennon, Mercury) občas pravideně narušila Stille Nacht. Byla toho včera plná Malaka a dnes to bylo stejné. Zdá se, že místním muslimům a budhistům není žádný svátek cizí. Po skvostném obědě u Číňanů jsme konečně vyrazili do ulic. Ale bylo kolem třetí a jako včera začalo docela značně pršet, zdá se že to bude sezonní pravidlo. Betonovou džunglí nadjezdů a podchodů jsme kompletně mokří prokličkovali ke starému vlakovému nádraží, které zvenčí vypadá spíše jako bílý maharadžův palác se spoustou cibulovitě zakončených věžiček. Uvnitř už déštť silně bubnující na střechu haly nevadil. Když konečně po půl hodině skončil, mohli jsme pokračovat dál. Holky zatoužily po Muzeu islámského umění, my s Lukášem vyrazili na opačnou stranu do komplexu Národního muzea. Lukáš si v něm vybral hlavní část věnující se historii Malajsie, já navštívil Etnografické muzeum kmenů Orang Asli. Dnes žije v celé Malajsii včetně Bornea kolem 140 000 příslušníků těchto kmenů většinou fakticky žijících v době kamenné. V malém muzeu byly k vidění úžasné dřevořezby lidských figur I lesních božstev a také modely staveb a filmové záběry rituálů.
O půl šesté jsem se sešel se spokojeným Lukášem a za čtvrt hodiny jsme se dle plánu sešli s holkami před velkou moderní Národní mešitou. I jim se islámská expozice moc líbila a tak ani moc neprotestovaly, když si do mešity musely obléknout fialové splývavé hábity a tmavé kukly zakrývající vlasy a krk. No, my hoši jsme do fialové taky, protože kraťasy taky nejsou ono, ale kukly už jsme nemuseli. V každém případě máme skvělou rodinnou fotku poněkud se lišící od těch obvyklých cyklistických. Mešita je sice pěkná, moderní a rozlehlá, ale ta nejpěknější výzdoba se nachází pod kupolí hlavní svatyně, kam již nemuslimové nesmí. Aspoň jsme mohli nahlédnout.
K dalšímu cíli, náměstí Merdeka, jsme jeli metrem už za tmy a odtud ještě kousek pěšky. Rozsáhlému náměstí dominuje bílý palác ministerstva informatiky a komunikací, večer poněkud kýčovitě nasvícený myriádami modrých světélek. Na náměstí byl při vyhlášení nezávislosti vztyčen údajně nejvyšší vlajkový stožár na světě (100 m). Malajská vlajka je velmi podobná americké, jenom má v modrém poli místo bílých hvězdiček velký bílý půlměsíc a deseticípou hvězdu. Vedle vlajky byla obrovská velkoplošná obrazovka, kde zrovna běžel přenos Premier League I s patřičně intenzívní zvukovou kulisou. Celou vnitřní plochu náměstí zřejmě tvořilo hřiště se skvostným trávníkem. Při hledání večeřadla jsme objevili na druhé straně pěkný hrázděný dům s terasou, který ale bohužel patřil privátnímu královskému klubu. Výhled na palác měli nádherný.
Další vyhládlé hledání nás vrátilo směrem k naší čtvrti. Jak už jsme byli unavení, tak byla domluva o té pravé hospůdce složitá, nakonec zvítězila samoobslužná indická lidovka, odkud bylo již nedaleko do hotelu. Já jsem si ještě zajel do hotelové kavárny na guinesse lahváče a za dalšího přídělu koled začal psát tyhle řádky.
neděle 18. prosince 2011
3. den: Malaka
Budíček na půl devátou byl krutý. No vstávejte na 2:30. Lukáš byl k neprobuzení. Ošidili jsme se džusem na recepci a podél řeky Malaka tvořící přirozenou tepnu města jsme se vydali do centra - Čínské čtvrti na snídani. Bylo to blíže (asi půl km) a trvalo to podstatně déle (půl hoďky) než jsem čekal. Samozřejmě hned bylo na co koukat I fotit. První zaujaly pestrobarevné cyklorikši, většinou ozdobené girlandami umělých květů a vybavené výkonnými audiosoupravami - že se jim to chce vozit: reproduktor umìstěný pod sajdkárovou dvousedačkou byl na její celou šíři. Vyfotili jsme holandský kostel a radnici a po mostě přes již zmíněnou říčku přešli do vlastní Čínské čtvrti. Byla docela ospalá, otevřeno bylo pouze pár obchodů na hlavní ulici, ale nakonec jsme zhruba v polovině našli turistickou kavárnu, kterou snídaňový požadavek čtyř ranních ptáčat nezaskočil. Naše objednávka byla vpravdě kosmopolitní, jak se na Malaku sluší: pro naši rodinu se chystala snídaně americká, anglická, indická a malajská. Tu poslední - "nasi lemak" si odvážně objednala Anička a skládala se z rýže uvařené v kokosovém mléce, pražených buráků, poněkud ofritovaných ančoviček a vařeného vejce. A k tomu místní silná káva na způsob arabské, která se jí docela hodila. Lukáš pijící jen vodu se totiž celý den potýkal s jetlagem a někdy usínal I v docela nemožných pozicích. Zatímco jsme snídali, hlavní ulice ožila turisty I spoustou obchodů. Život tu zjevně začíná o půl desáté.
Malaka má pestrou historii, která solidně symbolizuje historii celé této oblasti. První Evropany - portugalské mořeplavce vřele přivítal malacký sultán v roce 1509. Město již v té době bylo prosperujícím obchodním centrem těžícím ze skvělé polohy mezi Arábií, Indií a Čínou. Portugalci ale nepřijeli jako mírumilovní obchodníci a jako správní křesťané město dobyli již v roce 1511. Portugalská kontrola obchodu s kořením se nelíbila Holanďanům a tak v roce 1641 silou město převzali. Posledními kolonialisty byli Britové. Po porážce Holanďanů v napoleonských válkách preventivně převzali jejich kolonie pod svou správu, aby je uchránili před vlivem Francouzů. Po definitivním vyřešení Napoleona je sice vrátili zpět, ale nakonec si vybraná města (Georgetown, Malaku a Singapur) nechali v r. 1819 postoupit. Britská koloniální vlajka tu pak vydržela do roku 1957, kdy země získala nezávislost. Pestrost a zachovalost osídlení má řadu efektů: především neuvěřitelnou arcitekturní, kulturní a náboženskou pestrost spojenou se značnou tolerancí. Spolu s Georgetownem se tak Melaka dostala v roce 2008 na seznam světového dědictví UNESCO.
Vrátili jsme se přes řeku k radnici Stadthuys a obešli pahorek, kde na němž se nacházelo první portugalské osídlení. Prošli jsme zachovalou bránou sv. Jakuba a vystoupali na vrcholek ke kostelu sv. Františka, později přejmenovaného na sv. Pavla. Pahorek sice vyčnívá jen pár desítek metrů nad okolí, ale v ploché krajině dal pěkný rozhled po městě - od starého přìstavu v ústí řeky na jihozápadě až po moderní město na SV. Sešli jsme k radnici a protože z dosud od rána zatažené oblohy začala padat spousta kapek, zalezli jsme do Stadthuysu do etnografického a historického muzea. Mapovalo všední život I "velkou historii" posledního tisíciletí. Sochy typických vojáků před vlajkami jejich mocností, byla připomenuta I čtyřletá okupace Japonskem během WW II. Všední život zase připomněla dioramata v životní velikosti - dům obchodníka, pekařská dílna atd.
Přestalo pršet, opustili jsme azyl muzea a na nábřeží jsme po chvilce hledání našli přístaviště vyhlídkových lodí po řece. Poznalo se podle velké fronty, která ale naštěstí postupovala rychle díky velké frekvenci plavidel. Plavili jsme se proti proudu říčky podél nábřeží s pestře pomalovanými domy s výjevy hrdinnými I komiksovými, podél rezidenční čtvrti smalebnými domky I moderními skleněnými domy sídel obchodních společností. Po dvaceti minutách lodička otočila a zakrátko bylo po příjemném odpočinku. Odolali jsme touze holek po rikšách I Lukášově permanentní potřebě jídla a vstoupili do námořního muzea. Jeho první částí byla replika portugalské obchodní lodi, jejíž vnitřek ukazoval život námořníků I obchodní zboží té doby. Druhá část byla již zděná budova s ukázkami mořského života. Docela mne zaujal plakát s asi 30 druhy mořských krevet.
Došlo I na oběd. Po krátkém hledání v Čínské čtvrti jsme našli restauraci Nancy a byla to dost dobrá volba. Dodatečně jsem zjistil, že zaujímala I přední místo v doporučení Lonely Planet. Mezitím se rozpršelo, tak jsme zakoupili 2 čínské deštníky a vydali se k pobřeží do přístavu. Déšť zesílil a kryté tržiště u visuté otáčivé restaurace poskytlo potřebný úkryt. Pro velkou frontu jsme ji zavrhli a když po chvilce přestalo pršet, pokračovali jsme za naším cílem. Ale u pobřeží Malacké úžiny se přístav nekonal. Dnešní obchodní přístav je o 6 km dále a z toho bývalého se už používá jen molo pro osobní rychlolodě na nedalekou Sumatru.
Po návratu do centra jsme hledali náš poslední cíl. Cestou k němu jsme si prohlédli mešitu z 18.století, jejíž minaret vypadal spíše jako věž španělského kostela. A hned vedle byla budhistická svatyně a za ní hledané muzeum čínského admirála Zheng He. A v ní se skrývalo největší překvapení dne. Tento eunuch ve službách čínského císaře byl pravděpodobně největším světovým mořeplavcem. Během svých sedmi cest na počátku 15.st objevil pro Čínu celý Indický oceán - Indii, Arábii, doplul až do Mogadiša. Některé jeho lodě údajně dosáhly I mysu Dobré naděje! Byl I velký přítel malackého sultána, v Malace se pravidelně zastavoval. Přestože jeho flotily čítaly až 69 lodí s 24 000 námořníky, jeho plavby byly důsledně objevitelské a obchodní, nikdy dobyvatelské. Jaký rozdíl proti přístupu Evropanů! Rozsáhlá expozice ukazovala lodě, mapy, zboží I denní život námořníků. Admirálská džunka byla 140 m dlouhá, 7x větší, než Santa Maria! A v expozici zábavy na lodi jsme kromě nám dobře známého strunného nástroje zheng našli hry a ano, I go! Lukáš neodolal a chaotickou pozici na desce postavil do podoby docela rozsáhlého joseki. Celý dojem z muzea podtrhl I film a loutkové divadlo vyprávějící o životě odvážného admirála. V poslední místnosti byla expozice věnovaná dalším čínským expedicím ve smyslu knihy 1421-rok kdy Čína objevila svět. Mezi řadou vydání této knihy byla I česká verze! V tomto roce Číňané vyslali další expedice, které objevily Severní a Jižní Ameriku, Nový Zéland, Austrálii a snad I Antarktidu! Tuto knihu jsem neznal a musím si ji sehnat! No, málem nás v muzeu zamkli...
Mezitím už se zešeřilo a taky opět rozpršelo, naštěstí ne nadlouho. Hledali jsme v LP doporučenou pákistánskou hospůdku, ale nedařilo se. Hledání jsme vzdali v dost temné končině a vzali zavděk dalším čínským podnikem v centru, kde taky nebylo zle. Hlavní třída se opět proměnila. Před kamenné obchody se nasunula po obou stranách fronta nasvícených skládacích stánků a vznikla tak pěší zona s typickým asijským tržištěm spotřebního zboží I malých dobrot. Anička využila uvolněné nálady a vydyndala tričko. Přece jen dost náročný den už bylo třeba zakončit. Jenže před Stadthuysem parkovali rikšáci a jejich vozidla byla obsypána blikajícími pestrobarevnými diodami. To už se odolat nedalo ;) a do hotýlku jsme se tak dostali krátkým okruhem po městě.
Malaka má pestrou historii, která solidně symbolizuje historii celé této oblasti. První Evropany - portugalské mořeplavce vřele přivítal malacký sultán v roce 1509. Město již v té době bylo prosperujícím obchodním centrem těžícím ze skvělé polohy mezi Arábií, Indií a Čínou. Portugalci ale nepřijeli jako mírumilovní obchodníci a jako správní křesťané město dobyli již v roce 1511. Portugalská kontrola obchodu s kořením se nelíbila Holanďanům a tak v roce 1641 silou město převzali. Posledními kolonialisty byli Britové. Po porážce Holanďanů v napoleonských válkách preventivně převzali jejich kolonie pod svou správu, aby je uchránili před vlivem Francouzů. Po definitivním vyřešení Napoleona je sice vrátili zpět, ale nakonec si vybraná města (Georgetown, Malaku a Singapur) nechali v r. 1819 postoupit. Britská koloniální vlajka tu pak vydržela do roku 1957, kdy země získala nezávislost. Pestrost a zachovalost osídlení má řadu efektů: především neuvěřitelnou arcitekturní, kulturní a náboženskou pestrost spojenou se značnou tolerancí. Spolu s Georgetownem se tak Melaka dostala v roce 2008 na seznam světového dědictví UNESCO.
Vrátili jsme se přes řeku k radnici Stadthuys a obešli pahorek, kde na němž se nacházelo první portugalské osídlení. Prošli jsme zachovalou bránou sv. Jakuba a vystoupali na vrcholek ke kostelu sv. Františka, později přejmenovaného na sv. Pavla. Pahorek sice vyčnívá jen pár desítek metrů nad okolí, ale v ploché krajině dal pěkný rozhled po městě - od starého přìstavu v ústí řeky na jihozápadě až po moderní město na SV. Sešli jsme k radnici a protože z dosud od rána zatažené oblohy začala padat spousta kapek, zalezli jsme do Stadthuysu do etnografického a historického muzea. Mapovalo všední život I "velkou historii" posledního tisíciletí. Sochy typických vojáků před vlajkami jejich mocností, byla připomenuta I čtyřletá okupace Japonskem během WW II. Všední život zase připomněla dioramata v životní velikosti - dům obchodníka, pekařská dílna atd.
Přestalo pršet, opustili jsme azyl muzea a na nábřeží jsme po chvilce hledání našli přístaviště vyhlídkových lodí po řece. Poznalo se podle velké fronty, která ale naštěstí postupovala rychle díky velké frekvenci plavidel. Plavili jsme se proti proudu říčky podél nábřeží s pestře pomalovanými domy s výjevy hrdinnými I komiksovými, podél rezidenční čtvrti smalebnými domky I moderními skleněnými domy sídel obchodních společností. Po dvaceti minutách lodička otočila a zakrátko bylo po příjemném odpočinku. Odolali jsme touze holek po rikšách I Lukášově permanentní potřebě jídla a vstoupili do námořního muzea. Jeho první částí byla replika portugalské obchodní lodi, jejíž vnitřek ukazoval život námořníků I obchodní zboží té doby. Druhá část byla již zděná budova s ukázkami mořského života. Docela mne zaujal plakát s asi 30 druhy mořských krevet.
Došlo I na oběd. Po krátkém hledání v Čínské čtvrti jsme našli restauraci Nancy a byla to dost dobrá volba. Dodatečně jsem zjistil, že zaujímala I přední místo v doporučení Lonely Planet. Mezitím se rozpršelo, tak jsme zakoupili 2 čínské deštníky a vydali se k pobřeží do přístavu. Déšť zesílil a kryté tržiště u visuté otáčivé restaurace poskytlo potřebný úkryt. Pro velkou frontu jsme ji zavrhli a když po chvilce přestalo pršet, pokračovali jsme za naším cílem. Ale u pobřeží Malacké úžiny se přístav nekonal. Dnešní obchodní přístav je o 6 km dále a z toho bývalého se už používá jen molo pro osobní rychlolodě na nedalekou Sumatru.
Po návratu do centra jsme hledali náš poslední cíl. Cestou k němu jsme si prohlédli mešitu z 18.století, jejíž minaret vypadal spíše jako věž španělského kostela. A hned vedle byla budhistická svatyně a za ní hledané muzeum čínského admirála Zheng He. A v ní se skrývalo největší překvapení dne. Tento eunuch ve službách čínského císaře byl pravděpodobně největším světovým mořeplavcem. Během svých sedmi cest na počátku 15.st objevil pro Čínu celý Indický oceán - Indii, Arábii, doplul až do Mogadiša. Některé jeho lodě údajně dosáhly I mysu Dobré naděje! Byl I velký přítel malackého sultána, v Malace se pravidelně zastavoval. Přestože jeho flotily čítaly až 69 lodí s 24 000 námořníky, jeho plavby byly důsledně objevitelské a obchodní, nikdy dobyvatelské. Jaký rozdíl proti přístupu Evropanů! Rozsáhlá expozice ukazovala lodě, mapy, zboží I denní život námořníků. Admirálská džunka byla 140 m dlouhá, 7x větší, než Santa Maria! A v expozici zábavy na lodi jsme kromě nám dobře známého strunného nástroje zheng našli hry a ano, I go! Lukáš neodolal a chaotickou pozici na desce postavil do podoby docela rozsáhlého joseki. Celý dojem z muzea podtrhl I film a loutkové divadlo vyprávějící o životě odvážného admirála. V poslední místnosti byla expozice věnovaná dalším čínským expedicím ve smyslu knihy 1421-rok kdy Čína objevila svět. Mezi řadou vydání této knihy byla I česká verze! V tomto roce Číňané vyslali další expedice, které objevily Severní a Jižní Ameriku, Nový Zéland, Austrálii a snad I Antarktidu! Tuto knihu jsem neznal a musím si ji sehnat! No, málem nás v muzeu zamkli...
Mezitím už se zešeřilo a taky opět rozpršelo, naštěstí ne nadlouho. Hledali jsme v LP doporučenou pákistánskou hospůdku, ale nedařilo se. Hledání jsme vzdali v dost temné končině a vzali zavděk dalším čínským podnikem v centru, kde taky nebylo zle. Hlavní třída se opět proměnila. Před kamenné obchody se nasunula po obou stranách fronta nasvícených skládacích stánků a vznikla tak pěší zona s typickým asijským tržištěm spotřebního zboží I malých dobrot. Anička využila uvolněné nálady a vydyndala tričko. Přece jen dost náročný den už bylo třeba zakončit. Jenže před Stadthuysem parkovali rikšáci a jejich vozidla byla obsypána blikajícími pestrobarevnými diodami. To už se odolat nedalo ;) a do hotýlku jsme se tak dostali krátkým okruhem po městě.
sobota 17. prosince 2011
1.-2. den: Praha-Soul-Kuala Lumpur-Malaka
Dálkové lety jsou nudné a ani tento nevybočoval.Sice jsme si ho zpestřili pozdním příjezdem na Ruzyni, ale ještě to stále bylo v limitu, I když, pravda , hned za námi check-in zavřeli. Paní na přepážce strašila, že nebudeme sedět spolu, ale nakonec byla celá trojka plus jedno místo u nouzáku před ní, už dlouho jsem tak luxusně neletěl. Takže těch 9 1/2 hodiny do Soulu uběhlo docela příjemně.
Soulské letiště bylo příjemné a funkční - v mém soukromém hodnocení získalo plný počet bodů v obou kategoriích (volná wifi, kuřácký salonek). Po hodině a půl jsme se nasoukali do jumba, strávili v něm následujících 6 hodin a už jsme se mohli nadechnout vlhkého tropického vzduchu v Kuale Lumpur. Po těch osmnácti klimatizovaných hodinách to byla docela ùleva.
Oč byla kratší pasovka, o to déle jsme čekali na batůžky. Ale dočkali jsme se a mohl jsem koupit krvavě drahý kupon na oficiální taxi do Malaky, bohužel v 11 večer už se s žádným busem počítat nedalo. Pěkný nový taxík se rozjel a po pár minutách nám řidič začal nabízet jiné auto s 1) lepší klimatizací, 2) s větším prostorem pro cestující. To se nám samozřejmě moc nezdálo, zvláště když řidič vzápětí odbočil na pumpu s tím, že má poruchu brzd a že nám volá náhradní vůz, tj ten, co před chvílí nabízel... No, moc se nám ven z auta nechtělo, pořád jsem čekal nějaký trik. Nakonec mne přesvědčila intenzivní práce řidiče s heverem. A trik to nebyl, za dvě hodiny jsme byli v Malace, jejíž centrum jsme 2x objeli při hledání hotelu. V našem pokoji sice netekla voda (u dětí ano), ale už jsme to neřešili, byli jsme rádi, že konečně máme rovnou postel.
Soulské letiště bylo příjemné a funkční - v mém soukromém hodnocení získalo plný počet bodů v obou kategoriích (volná wifi, kuřácký salonek). Po hodině a půl jsme se nasoukali do jumba, strávili v něm následujících 6 hodin a už jsme se mohli nadechnout vlhkého tropického vzduchu v Kuale Lumpur. Po těch osmnácti klimatizovaných hodinách to byla docela ùleva.
Oč byla kratší pasovka, o to déle jsme čekali na batůžky. Ale dočkali jsme se a mohl jsem koupit krvavě drahý kupon na oficiální taxi do Malaky, bohužel v 11 večer už se s žádným busem počítat nedalo. Pěkný nový taxík se rozjel a po pár minutách nám řidič začal nabízet jiné auto s 1) lepší klimatizací, 2) s větším prostorem pro cestující. To se nám samozřejmě moc nezdálo, zvláště když řidič vzápětí odbočil na pumpu s tím, že má poruchu brzd a že nám volá náhradní vůz, tj ten, co před chvílí nabízel... No, moc se nám ven z auta nechtělo, pořád jsem čekal nějaký trik. Nakonec mne přesvědčila intenzivní práce řidiče s heverem. A trik to nebyl, za dvě hodiny jsme byli v Malace, jejíž centrum jsme 2x objeli při hledání hotelu. V našem pokoji sice netekla voda (u dětí ano), ale už jsme to neřešili, byli jsme rádi, že konečně máme rovnou postel.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)