6:30 budíček, balení; 7:00 snídaně; 7:30 check-out; 7:45 landroverem z hotelu k autobusovému nádraží; 8:00 odjezd linkového busu. Fuj, to bylo rychlé ráno. Aspoň, že bylo zase sluníčko, Ježíšek se snaží.
Autobusy jsou tu pohodlné a s dostatkem místa na nohy, takže cesta plná zatáček rychle ukolébala. Asi to byla I škoda, kdykoli jsem otevřel oči, byla příroda zase trochu jiná. Přesně - zase trochu jiný (pra)les. A když zatáčky skončily, byli jsme na dálnici v nížině a kolem byly palmové plantáže. V 10 byla půlhodinová pauza (fiftýn minyts, povídal řidič) na autobusáku u města Ipoh. Klimatizace v busu nám zapomněla zprostředkovat další změnu. Nádraží bylo sice kryté, a chránilo před sluncem, ale ne před jeho teplem, bylo určitě přes třicet. A protože ve všech tropických krajích mají ve zvyku si klimošku užívat, v busu zřejmě nebylo ani 20. Další zastávkou byl Butterworth, odkud jezdí krátký trajekt na Penang, do Georgetownu.. Jenže na busové cedulce byl poslední řádek Penang. Zkoušel jsem komunikovat s řidičem, malým rtuťovitým chlapíkem, ale moc se nedařilo. Tenhle fakt neuměl a komunikace se tak proměnila na výčet názvů měst. A že nám snad řekne. Na busovém terminálu v Bw. říkal, že ne. Takže bylo jasné, že pojedeme 13,5 km dlouhým mostem na ostrov až do Georgetownu, jen bylo otázkou, kde nás vysadí. Hned za mostem byl sice velký terminál, ale my pokračovali dalších 10 km do centra města. Celkově ta akce z Bw trvala 40 minut, tím trajektem by to asi bylo rychlejší.
Krátce před jednou jsme vystupovali do sluncem ozářené ulice Georgetownu. Vedro mi okamžitě vzalo hlavu do kleští a přitlačilo. Asi jsme nějak v CH změkli v tom příjemném klimatu. K hotelu v čínské čtvrti to nebylo daleko, ale přesto jsme těch 10 minut doslova prokličkovaili malými podloubíčky, abychom pobyt na přímém slunci minimalizovali. Chulia Street ale přišla brzy. Jenže na místě, kde měl být hotel s číslem 380, byl jen dům s číslem 380A, který hotel nepřipomínal ani náhodou. A jak jsem se tak bezradně rozhlížel, směnárník, velký Ind, vyběhl ze své kukaně a nabízel pomoc. "Hmmm, to je hodinu cesty odtud", když viděl adresu. Nepěkná představa byla na mém obličeji asi dost vidět a tak mne vzápětí osvobodil: "Je to támhle", ukázal na proluku vedle 380A, kde byla malá ulička, kterou jsme všichni nějak přehlédli. A v ní už byl k zahlédnutí náš bělostný hotel. A pak se náš rádce velmi upřímně rozchechtal. V tom vedru jsem byl opravdu vděčným terčem vtípku.
Sprcha po náročné cestě, a už jsme byli ve městě. Nejdřív jsme unikli vedru v klimatizovaném bufítku na oběd a pak jsme se zbaběle schovali do městského muzea. Bylo velké a podrobné. Ukazovalo život jednotlivých etnických skupin tvořících obyvatelstvo Georgetownu. Na rozdíl od Malaky byl Gt založen na zelené louce v 18.st jako britské obchodní centrum. Jeho život nejvíce tvořili (sic!) Malajci, Číňané a Indové. Během 19.st se stalo velmi prosperujícím sídlem, na poč. 20.st. zde jezdily I tramvaje. I z tohoto muzea nás vyhazovali (17:00). Naštěstí se mezitím zatáhlo a teplo se umoudřilo. Vyrazili jsme na bývalé hřiště a centrum koloniální čtvrti, na jehož okraji byla I pevnost (procházka pi jejích hradbách vypadala dooost dlouhá a tak jsme ji zavrhli) a vydali jsme se hledat staré budovy v indické čtvrti. To se sice nepodařilo, ale jinak krátká procházka Malou Indií byla pěkná. Kolem hlavní mešity (nesoucí paradoxně jméno kpt. Kelinga, stejně jako hlavní ulice) jsme se dopracovali ke kavárně u arménské ulice nedaleko čínského domu klanů. Kávová pauza prospěla a Radka, neznajíce budoucnost navrhla projet se trajektem na pevninu a zpět, když už pozítří pojedeme zase přímo odtud přes ten velký most. Jako by se stalo. Ještě jsme při hledání přístavu trajektů našli historické čínské molo - labyrint dřevěných domečků na kůlech, které také patří do městského komplexu pod patronací UNESCO.
Nástup na trajekt byl impozantní - několikapatrovým bludištěm vymezujícím cesty aut jsme se propracovali až k nástupišti. Dvoupidlažním průjezdným trajektem jsme se pak svezli 15 min a zpět, s vyhlídkou na onen dlouhý most I na rušný lodní život mezi ostrovem a pevninou. Když jsme přistávali, byla už tma a čas k večeři.
Nevím, jak přesně přeložit termín "stall". V praxi se tomuto slovu (v prvním přiblížení) blíží jídelní patra v našich nákupních centrech - spousta jídelních stolů obklopená žracími stánky. Jenže: 1) místo klimatizové obludy je toto pod širým nebem, byť lehce zastřešeno; 2) místo globalizovaných blafů à la McD či rádobyčína zde jsou opravdické malé stánky s místními dobrotami. Mezi tím prochází prodavači nápojů a ... samozřejmě piva. Celkově to míst žije v ekonomické symbioze. Ostrov Penang je kulinářská Mekka. Čínská, indická a malajská kuchyně se tu protíná v tom nejlepším. Měl jsem z LP nahledaný jeden stall na pobřeží a rozhodně nebylo zle.
Žádné komentáře:
Okomentovat