Ráno nepršelo, což bylo podezřelé. Po snídani jsme vyrazili na další malou výpravu do pralesa. Po přeplavení řeky jsme prošli rezortem Mutiara a vyrazili na opačnou stranu, než předvčerejší večer. Hned na kraji daleko menší a tudíž přírodnější stezky jsme našli květ divokého zázvoru a dost nást zaskočila informace, že jich zde v parku roste přes 100 druhů. Záhy Anička objevila na lýtku zakousnutou první pijavku a letmým pohledem na stezičku jsme zjistili, že se to tu jimi doslova hemží. Kdykoli jsme se zastavili, začali se doslova sbíhat píďalkovitými pohyby 1-3 cm dlouzí červovití tvorové. Druhá pijavka už ji trochu rozhodila a obávám se, že trochu přestala sledovat výklad a soustředila se na obranu. Což však nezabránilo ani té třetí se zakousnout. Lee potom vytáhl aromatický olej, který je má odpuzovat a potřel nám všem lýtka. Našli jsme také zvláštní druh bambusu, který má kolénka daleko od sebe a proto jej používají Orang Asli na výrobu foukaček. Vystoupali jsme na kopeček a neznatelnou stezičkou v džungli se vrátili okruhem zpět. Zážitek z divočiny to jen zvýšilo. Do civilizace zpět jsme se vrátili na okraji rezortu. Začali jsme si kontrolovat nohy a postupně odhalovali pijavky zalezlé pod ponožkami a dokonce I v botách. Na pravé noze jsem jich nakonec nalezl devět, čímž jsem vyhrál. Celý dopolední výlet jsme překřtili na pijavkové safari.
Stejně jako včera, I odpolední program už nebyl tolik pěší. Motorovou otevřenou pirogou, která byla právě pro nás a dva kormidelníky, jsme jeli přítokem hlavní řeky do hlubin národního parku. Tato řeka byla daleko užší a o to byly lesní scenérie daleko impozantnější. Výlet začal o půl třetí, a proto nikoho nepřekvapilo, že začalo pršet. Co jsme ale nečekali, že bude pršet tolik. V nekryté lodi nebylo úniku a když přišly první peřeje, větší než včera, tak byla voda I z boku a ani se nemuselo houpat. V teplém počasí sice déšť nevadí jako u nás, problémem bylo ale focení, a to I pro náš druhý, vodotěsný foťák, protože objektiv byl neustále pocákaný. A tak jsme si zdejší famozní scenerii museli hlavně zapamatovat. Vypadalo to asi tak nějak, jako je hlavička tohoto blogu. A ještě mohutná oka lián, obří padlé stromy... Po třičtvrtěhodině jsme přistáli a za neustávajícího deště jsme dál sami čtyři pokračovali pěšky stezkou podle řeky k hlavnímu cíli, 1,2 km vzdálenému vodopádu. Na písčité stezce byla menší pravděpodobnost výskytu pijavek a tak jsme postupovali docela rychle. Pod několika vrstvami pralesa byl déšť snesitelnější, ne že by vody bylo méně, ale tím jak voda postupně protékala po rostlinstvu, tak už kapky neměly takovou kadenci jako na otevřené řece. Po dvaceti minutách jsme byli u cíle. Vodopád nebyl typický schod, spíše takový postupný jako je např. Mumlavský, samozřejmě podstatně širší I vyšší.
Na zpáteční cestě jsme potkali větší skupinu turistů s průvodcem. Po pozdravu následovala obligátní otázka odkud jsme. "Czech Republic? Opatrně! Do pi*i!" pochlubil se průvodce slovníkem, který pochytil od předcházejících českých skupin. Další návrat k lodi probíhal bez příhod, kromě toho, že na stezce vznikly přes 5 cm hluboké kaluže. Pršet přestalo asi 10 minut předtím, než se lodička dotkla naší plovoucí restaurace. Tahle plavba úžasným pralesem zůstane asi nezapomenutelná po všech stránkách.
Za pár minut už jsme byli v relativním suchu našich pokojíků. Více než hodinu a půl volna jsem využil ke smazání jednodenního blogařského dluhu a už byl čas na večeři v plovoucí hospůdce. Citelně se vylidnila, ostatní cestovatelé zřejmě zamířili na vánoce do jiných míst, koneckonců I my tak zítra učiníme. Po večeři, jako po většinu dnů následovala večerní partie hry "Kde leží Honolulu", založená na určování relativní polohy světových měst. Jako obvykle nás Lukáš vydrtil, já plaval obzvlášť v Africe a Oceánii. Zatímco jsme hráli, stoupla voda a částečně zaplavila spojovací lávku s pevninou. Místní ji sice nastavili dalšími dvěma úzkými prkny, ale nebyla nic moc a tak se odchod stal akrobatickou záležitostí. Já šel první, ukázalo se, že jedno je nepoužitelné a druhé se prohýbá, takže jsem namočil sandály. Radce se to už vůbec nezdálo, sice se preventivně zula, ale nechtělo se jí. Tak jsem šel po kolena do kalné vody, podal jí ruku a šlo to. Anička sice nechtěla, ale musela a s pomocnou rukou taky bez problémů. Moji ruku ovšem hrdinně odmítl Lukáš, téměř přeběhl, ale při posledním kroku šlápl na to druhé plovoucí okno, které mohutným čvachtnutím ohodilo Radku odshora dolů. To bylo radosti!
Měli bychom balit na zítra, ale moc nemůžem. Dvě třetiny věcí máme mokrých a provlhlých, tak budem sušit až do ranního odchodu. Taman Negara je drsný kraj, ale nádherný!
Žádné komentáře:
Okomentovat