Každoročně touto dobou obvykle konáme výlet do muzea betlémů na Karlštejně. Protože to tentokrát nejde, museli jsme najít nějakou důstojnou náhradu a vzali jsme organizovaný celodenní výlet po zajímavostech CH. Začal poněkud nedůstojně, když landrover s průvodcem dorazil pro nás do hotelu o půl hodiny později. Naštěstí to byl ale jediný zásadnější zádrhel dne. Bylo zase zdejších obvyklých 20·C, no a samozřejmě pid mrakem s občasnými přeháňkami.
První zastávkou byly vyhlídky na čajové plantáže. Přestože počasí nám moc nepřálo, I tak byly pěkné. Jeli jsme s ještě jedním džípem ve skupině a jeho průvodce se ujal výkladu. Rychlou, ale velmi pěknou angličtinou se ujal výkladu o historii čaje celkově I zdejších plantáží. Ty jsou tu od roku 1926. Samozřejmě došlo I na technologii výroby jednotlivých druhů čajů. Dost obsáhlý a vtipný výklad zakončil slovy "A vy si myslíte, že já piju čaj? Ale vůbec ne, já jsem kafař!"
Další zastávkou byl nejvyší vrchol CH zvaný Gunung Brichang měřící přesně 6666 stop - nezapomeňme, že posledními kolonizátory byli Britové... Džípy nás vyvezly téměř pod vrchol do mraků, kde nejprve následoval precizní výklad o křehkém ekosystému deštného lesa. Jeho základem jsou mechy kompletně pokrývající písčitou půdu a kompletně zadržující téměř veškeré srážky. Odumřelý mech se vrství a vytváří něco na způsob rašelinišť, po kterých se dá chodit tak trochu jako po trampolíně. Zdejší prales je také "bezpečnější" - nejsou tu žádní velcí predátoři, ale ani nebezpečný hmyz či oblíbené pijavky. Vyrazili jsme na krátkou pěšárnu a bylo to zábavné. Ve výšce 2000 m nad mořem už nerostou velké stromy, ale křoviska a poněkud bahnitá stezička se prodírala mezi nimi. Mladá dvojice Indů ze Singapuru jedoucí s námi v autě zahučela po lýtka do bahna při první příležitosti. Bylo to obzvlašť zábavné proto, že tito dva působili nejnažehlenějším dojmem. Při dalším prostupu stezičkou skládající se z bahna a komplikovaně propletených kořenů se záhy dostali na konec skupiny, kterou uzavíral náš průvodce Bob, zde opět fungující jako dvojka. Celý okruh měl asi jeden kilometr a včetně výkladů a zastávek byl přes hodinu. Jedna z nich byla u... láčkovek! Konečně! Co se mi nepovedlo na Madagaskaru, tak konečně tady. Láčkovky kupodivu netvoří květy, barevný kornout, co za ně považujeme, je přetvořený list. Rostliny si trochu změnily obvyklý jídelníček - na barevný (obvykle žlutý či zelený) pohár nahoře zakončený pohyblivým víčkem lákají hmyz. Dole na dně poháru je tekutina, která hmyz "stráví". Zdejší láčkovky byly dlouhé 10-20 cm, čili s objemem běžné číše na bílé víno. Ale na Borneu prý mají rostliny s objemem až 3,5 litru! Aby to bylo ještě složitější - každá láčka je vlastně malý ekosystém, kolem něhož se přiživují různí týpci jako pavouci, kteří opřádají láčku pavučinami, aby zachytili natěšený hmyz sem mířící. Anebo jiný druh, který na svém laně šplhá přímo dovnitř, aby vylovil již hmyz mírně natrávený. Stejně tak činí I někteří menší ptáci, "using it like free McDonalds" podle našeho průvodce. Závěrem ještě nutno dodat, že láčkovky se dožívají vysokého věku, ale nikdo pořádně neví jakého.
Tato pěšárna byla jedním ze zlatých hřebů dne. Po návratu k džípům bylo něco času k odbahnění, zvlášť Singapurci to potřebovali. Slečna si vylila trekovky a přezula se zpátky do takových šlupiček-balerínek. To vše by bylo zábavné, jenom kdyby to netrvalo tak dlouho... Další zastávkou byla čajová fabrička, vlastněná zdejší největší firmou BOH, vlastněnou Skoty. Zde v CH se dělá pouze černý čaj, čili plně fermentovaný=oxidovaný. K vidění byly všechny fáze jeho výroby. A k fabrice patří samozřjmě čajovna a obchůdek, využili jsme obé. I když Lukáš si objednal horkou čokoládu, neboť čaj nesnáší.
Poslední zastávkou před obědem byla malá zoo a stanice motýlů. V motýlech se nevyznám, výklad zde nebyl, ale byli jsme vpuštěni do voliéry, kde kromě obrovských a, převážně modrých motýlů na žlutých a červených kytkách (více foto, již snad brzy), byly I klece a terária s hady, žábami a obrovskými kobylkami. A taky tu byl rhinoceros, snad největší brouk na světě.
Oběd byl v jihoindické restauraci v centru, shodou okolností patřící mezi top choice Lonely Planet. Kuře tandoori bylo prostě skvostné a včetně čapátů a omáček chutnalo všem. Tedy..., kromě Lukáše, který se definitivně utvrdil v tom, že do Indie nikdy nepojede.
Odpolední program už jel jen náš džíp, a průvodce Bob konečně dostal prostor. Vzhledem, vyjadřováním I gesty nám dost připomínal jednoho našeho kamaráda (zdravíme do Chlastavy! Arnošte, nebyl tvůj tatínek někdy v Malajsii?). První zastávkou byla jahodová farma. CH jsou vyhlášené pěstováním jahod. Jahody jsou tu nejen na ovocných tržnicích, ale I na tričkách, polštářcích, klapkách na uši... všude. Pěstují se zde v otevřených folnících na hydroponii, v noci se jim přisvěcuje, aby rostly, rostly a rostly. V této farmě navíc I měli včelín, takže jsme poslechli I krátké povídání o malajském medu, zřejmě aby se nám lépe nakupovalo v místním medovém shopu.
Po zastávce u další čajové fabriky, především kvůli vyhlídce na další plantáže, jsme pokračovali do vesničky dalšího kmene Orang Asli. Už zase? - koukali jsme se trochu přes prsty na program. Pro mne to byl druhý vrchol dne. Po stezce mezi čajovými plantážemi, která konečně ospravedlnila použití landroveru jako dnešního výletního vozidla, jsme sjeli do vesničky. Čekali jsme další rákosové chatrče, ale čekaly nás nové, úpravné přízemní domky a jeden jediný rákosový na kůlech. Se svolením a po odložení obuvi jsme po žebříčku vstoupili dovnitř. Během následující bodinové přednášky nám Arnošt, ehm pardon - Bob vysvětlil současný problém původních obyvatel - zjednodušeně se to má takto: Tato vesnice (na rozdíl od té v Taman Negara) přijala socializační program vlády, což obnáší přestěhování z chatrčí do vládou postavených domků. Děti chodí do školy. Díky tomu nastává konflikt generací se zcela různými znalostmi I zkušenostmi. Navíc skok ze života doby kamenné do moderní doby je prostě mentálně obtížný a lidé se s tím špatně vyrovnávají. Celkově tu hrozí vznik velké skupiny... snad nám tato slova ještě v Bruselu nezakázali: obtížně přizpůsobivých lidí. A dál už asi není třeba vysvětlovat. Přednáška v chatrči byla dost dobrá, ale docela se protáhla a najednou bylo půl sedmé a my měli na půl osmou rezervaci na Xmas Eve Dinner. Obligátní střelbu z foukačky jsme zkrátili a vyrazili k hotelu. Arnošt jel fakt dobře, na 15 km bylo snad 100 zatáček a v závěru I hustý provoz - v něm si ale landi dokáže zjednat respekt. U hotelu jsme byli v 19:35. No, když to srovnám s výletem na Karlštejn, nebylo to dnes vůbec špatný.
V hotelové hale už pobíhal Santa a dělal ho-ho-ho. Přebukovali jsme si večeři o půl hodiny později a šli se zcivilizovat. A já musel taky zabalit své dárky, přivezené z domova. Večeře již byla v plném proudu. Kdy se podaří štědrovečerní večeře se singapurskými Číňany a Indy v čínském hotelu a americkém stylu? Čestné místo v bufetové nabídce zaujímal krocan s brusinkovou omáčkou, ale k němu bylo nutno se propracovat přes baterii předkrmů I hlavních jídel, ale nechyběla ani vynikající dýňová polévka. Nálada byla celkově uvolněná, součástí večeře byl I "party box", obsahující papírovou škrabošku, frkátka a jedny vystřelovací konfety. No prostě malý silvestr. Trochu překvapení našim sousedním stolům jsme udělali my, když jsme si začali dávat a rozbalovat dárky - anglosaská tradice to tuším řeší nějak přes noc. Zkrátka, celkově to byl tak trochu jiný Štědrý večer :)
Žádné komentáře:
Okomentovat