Balit se po třech nocích je pracné, I tady tomu tak bylo. Zvlášť, když se naše oblečení rozdělilo na vlhké, mokré a vlhké smrduté. Vlhko bylo I v botách, které přes noc na krytém zápraží neuschly, a asi I proto se v Lukášově tenisce zalíbilo přenocovat docela velké žábě. Po snídani jsme již s plnou zátěží šli naši poslední cestu k plovoucí hospůdce. Voda přes noc poklesla a tak nástup na její palubu byl téměř bez problémů. Krátce po deváté jsme se nasypali do kryté pirogy a vyrazili po proudu řeky na dvouhodinovou plavbu, která byla důstojným rozloučením s parkem. Řeka totiž zde tvoří jeho hranici, mohli jsme tudíž téměř po celou dobu jízdy sledovat další defilé lesních velikánů, girland lián I bambusových hájů.
Po necelých dvou hodinách jsme byli na přístavišti u Jerantutu. Během půlhodinového čekánì na mikrobus jsme ještě stihli poslední služby mìstní CK - balíčkový oběd. Cesta do Cameron Highlands měla trvat dle itineráře tripu trvat tři hodiny, Lonely Planet psal o osmi hodinách veřejnou dopravou. Trvalo to tři hodiny a pořád jsem se nemohl zorientovat v mapě, kde jsme. Později se ukázalo, že jsme jeli po nově vybudované silnici dokončené před rokem, která na mapě přirozeně nebyla... Vinula se širokými estakádami napříč pralesem, až nás vyvedla do 1500 metrové výšky v Cameron Highlands.
Bydlíme v městečku Tanah Rata, ktere je jedním z center CH. První bezprostřední dojem - Špindl v malajském provedení. Minibus nás vysypal u cestovky na malém náměstíčku, zakončující hlavní (a jedinou) ulici. Ostatní stavby jsou rozsypané po okolních kopcích, včetně našeho velkého hotelu. V cestovce byli milí a jejich programy se nám docela líbily, chceme něco na zítra. Taky jsme tu potkali dva mladé cestovatele, Čecha a Slováka. Zrovna vraceli poněkud provlhlí motorky a říkali, že to sluníčko, co před chvíli vylezlo, se tu po předcházející dva propršené dny vůbec neukázalo.
Po ubytování a průzkumu hotelu a jeho služeb (největší radost nám udělala automatická pračka a sušička na mince) jsme vyrazili na průzkum. Bylo už kolem páté a Lukáš už byl šest hodin bez jídla. Než jsme se k němu dostali, musel ještě skousnout platbu v "naší" cestovce za zítřejší celodenní výlet a taky autobus k moři na popozítří. Hned vedle byla na plácku malajská lidovka s jídelním lístkem pouze v malajštině. Nechali jsme si ukázat kapitolu maso a natipovali čtyři jídla. Docela jsme se trefili a chutnalo a navíc jsme vytvořili nový rekord: včetně nápojů jsme se ve čtyřech najedli dohromady za 150 Kč. V posilněné náladě jsme obešli tržiště, nejprve pokus o trička, potom ještě ochutnávka smažených a pečených stánkovin. Lukáš už od Malaky shání poštu, jinde tu známky nemají. Jenže o sedm už bylo pozdě, aspoň víme, kde je. Prošli jsme hlavní ulici, tvoří ji jednostranně přehršel obchodů a restaurací semtam proložené cestovkou. Lukáš mezitím dostal opět hlad, tak jsme vyzkoušeli malou moderně vypadající čínu. Tady v Malajsii se snad nedá splést v restauraci. Maximálně si někteří z nás musí hlídat, aby jídlo nebylo ostré. Nějak to uteklo a bylo devět, čas jít do hotelu a využít pračku. A zatímco se prádlo vracelo do civilizovaného stavu, sehráli jsme v přilehlé lobby jednu partičku Citadely. Nějak jsem pozapomněl pravidla a nečekaně skončil poslední.
Žádné komentáře:
Okomentovat