Dnešní nadpis je trochu nesmyslný. Sousloví "taman negara" doslova v malajštině znamená "národní park". TN je nejstarším v Malajsii a současně patří mezi nejvýznamnější světové. Dnešek jsme v něm strávili celodenním programem.
Po snídani jsme v docela hustém dešti (pomalu začínám chápat národy, které mají pro různé pršení desítky výrazů) seběhli k naší plovoucí základně. Čekal nás dopolední pěší výlet džunglí na kopec Teresek. Něčím, co bych nazval motorová piroga se stříškou, jsme se přeplavili asi 2 km proti proudu řeky do parku. Začali jsme místní atrakcí zvanou Canopy Walkway. V korunách stromů je tu nataženo ve výšce 30-60 metrů nad zemí celkem 500 m visutých lávek. Vypadá to dramaticky, ale je to zcela bezpečné a velký zážitek pro jedince trpícího závratí jako já. Poprvé jsem něco podobného absolvoval v Kostarice před 3 lety, ale tam to měli komplet z ocelových lan. Tady byla pouze základní nosná lana z oceli, ostatní už byla z přírodních materiálů. Důsledek byl ten, že jsme se z bezpečnostních důvodů museli pohybovat ve vzdálenosti alespoň 10 m od sebe. Úžasný výhled do korun stromů nám dal úplně jiný pohled na rostlinnou říši džungle, skoro mi připadá, že TN byl jeden ze vzorů pro filmovou Pandoru. Ve stoupání na kopec jsme brzy byli zcela provlhlí zvenku I zevnitř. Sice mezitím přestalo pršet, ale v pralese je to skoro jedno a ve 30·C se brzy zapotí každý. Lee sice každou chvíli dělal zastávku s výkladem věnovaným rostlinstvu, ale I tak jsme se potu neubránili. Místní lidé objevili v pralese řadu léčivých bylin, vypravěčsky nejvděčnější jsou samozřejmě ty, co podporují mužskou sílu a ženskou plodnost. Upravenou stezkou mezi pralesními velikány jsme se vyškrábali na kopec Teresek, 380 m nad hladinou řeky. Zde se nacházely dvě vyhlídky, ale... "Kdybyste viděli tam co nevidíte přes ty kouřící se lesy, tak byste viděli..." Tak jsme si alespoň poslechli vyprávění o zemních pijavkách, které teď v období dešťů vylézají a snaží se najít hostitele. Naštěstí nejsou infekční, jenom je nutno se hlídat, aby se nepřichytly na nějaké méně viditelné místo. Blátivou stezkou jsme sestoupili zpět k loďce, pravda, někteří I doklouzali (Lukáš) po jiných částech těla. Dvouhodinová procházka nám dala poprvé pocítit úžasnou sílu deštného pralesa.
Odpoledne jsme měli na programu "rapid shooting" a návštěvu osady původních obyvatel Orang Asli. V instrukcích té první části bylo "be prepared to get wet". Obnášelo to průjezd sedmi peřejemi, nicméně dvě momentálně zmizely díky vyššímu stavu vody a a ani ty další nebyly až tak divoké. Tak se aspoň kormidelníci snažili rozhoupáním pirog nás patřičně zkropit, abychom si za své ringity přišli na své. Po půl hodince jsme byli u vesničky. Bohužel jsme měli smůlu, chvilku před námi tam přistála grupa asi 20 řvoucích kanadských Číňanů a tak jsme měli procházejíce vesničkou velmi divný pocit, protože turistů bylo snad více, než místních. Naštěstí po chvilce zmizeli a v osadě chýší spletených z palmových listů zavládl klid. Lee nám vysvětlil, že v nedalekém okolí je celkem sedm osad Orang Asli, z nichž dvě se rozhodly přemístit blíže k naší civilizaci, aby mohly ukazovat svůj způsob života. Bylo vidět, že má v osadě několik přátel a tak jsme viděli rozdělávání ohně třením a mohli jsme si vyzkoušet střelbu z foukačky, nejúspěšnější byl Lukáš, který skoro trefil asi 10 m vzdálený terč. Lee se od těchto lidí také učí místnímu jazyku a také znalosti zdejších léčivých bylin. Leeho osobní příběh je také zajímavý. Ještě před pěti lety žil na pobřeží v Georgetownu život studenta a motokrosového jezdce plný alkoholu a nikotinu. Pak si vyjel na prázdniny do Taman Negara. O rok později se sem vrátil... a už zde zůstal jako průvodce a student přírody.
Na zpáteční cestě jsme byli opět zaplaveni přívaly vody, aby bylo učiněno instrukcím zadost. Ale při zdejším teple to není žádná tragédie. Jenom vypadá legračně, když z nás při výstupu na plovoucí restauraci crčí voda jako z vodníků. A teplá sprcha v rezortu nás vrátila zpátky do reality.
Po večeři jsme jeli na džípové safari. Veškerá zvěř v džungli totiž žije nočním životem a tak denní vycházky jsou za florou a noční za faunou. Džíp s lavicemi na korbě ovšem samozřejmě nemůže do parku, zde žádné cesty nejsou, a tak jsme jeli do palmových plantáží na naší straně řeky. Průvodce se silným reflektorem seděl na střeše a silným reflektorem vyhledával objekty našeho zájmu. V první části jsme měli docela štěstí - viděli jsme několik dravých ptáků, dvě menší kočkovité šelmy a také malého jedovatého hada na keři. Ve druhé polovině už to bylo ovšem slabší, už se nám nepodařilo vidět nic, zbloudilou krávu na konci nepočítám.
V každém případě, náš první den v Taman Negara se povedl.
Žádné komentáře:
Okomentovat