Budíček na půl devátou byl krutý. No vstávejte na 2:30. Lukáš byl k neprobuzení. Ošidili jsme se džusem na recepci a podél řeky Malaka tvořící přirozenou tepnu města jsme se vydali do centra - Čínské čtvrti na snídani. Bylo to blíže (asi půl km) a trvalo to podstatně déle (půl hoďky) než jsem čekal. Samozřejmě hned bylo na co koukat I fotit. První zaujaly pestrobarevné cyklorikši, většinou ozdobené girlandami umělých květů a vybavené výkonnými audiosoupravami - že se jim to chce vozit: reproduktor umìstěný pod sajdkárovou dvousedačkou byl na její celou šíři. Vyfotili jsme holandský kostel a radnici a po mostě přes již zmíněnou říčku přešli do vlastní Čínské čtvrti. Byla docela ospalá, otevřeno bylo pouze pár obchodů na hlavní ulici, ale nakonec jsme zhruba v polovině našli turistickou kavárnu, kterou snídaňový požadavek čtyř ranních ptáčat nezaskočil. Naše objednávka byla vpravdě kosmopolitní, jak se na Malaku sluší: pro naši rodinu se chystala snídaně americká, anglická, indická a malajská. Tu poslední - "nasi lemak" si odvážně objednala Anička a skládala se z rýže uvařené v kokosovém mléce, pražených buráků, poněkud ofritovaných ančoviček a vařeného vejce. A k tomu místní silná káva na způsob arabské, která se jí docela hodila. Lukáš pijící jen vodu se totiž celý den potýkal s jetlagem a někdy usínal I v docela nemožných pozicích. Zatímco jsme snídali, hlavní ulice ožila turisty I spoustou obchodů. Život tu zjevně začíná o půl desáté.
Malaka má pestrou historii, která solidně symbolizuje historii celé této oblasti. První Evropany - portugalské mořeplavce vřele přivítal malacký sultán v roce 1509. Město již v té době bylo prosperujícím obchodním centrem těžícím ze skvělé polohy mezi Arábií, Indií a Čínou. Portugalci ale nepřijeli jako mírumilovní obchodníci a jako správní křesťané město dobyli již v roce 1511. Portugalská kontrola obchodu s kořením se nelíbila Holanďanům a tak v roce 1641 silou město převzali. Posledními kolonialisty byli Britové. Po porážce Holanďanů v napoleonských válkách preventivně převzali jejich kolonie pod svou správu, aby je uchránili před vlivem Francouzů. Po definitivním vyřešení Napoleona je sice vrátili zpět, ale nakonec si vybraná města (Georgetown, Malaku a Singapur) nechali v r. 1819 postoupit. Britská koloniální vlajka tu pak vydržela do roku 1957, kdy země získala nezávislost. Pestrost a zachovalost osídlení má řadu efektů: především neuvěřitelnou arcitekturní, kulturní a náboženskou pestrost spojenou se značnou tolerancí. Spolu s Georgetownem se tak Melaka dostala v roce 2008 na seznam světového dědictví UNESCO.
Vrátili jsme se přes řeku k radnici Stadthuys a obešli pahorek, kde na němž se nacházelo první portugalské osídlení. Prošli jsme zachovalou bránou sv. Jakuba a vystoupali na vrcholek ke kostelu sv. Františka, později přejmenovaného na sv. Pavla. Pahorek sice vyčnívá jen pár desítek metrů nad okolí, ale v ploché krajině dal pěkný rozhled po městě - od starého přìstavu v ústí řeky na jihozápadě až po moderní město na SV. Sešli jsme k radnici a protože z dosud od rána zatažené oblohy začala padat spousta kapek, zalezli jsme do Stadthuysu do etnografického a historického muzea. Mapovalo všední život I "velkou historii" posledního tisíciletí. Sochy typických vojáků před vlajkami jejich mocností, byla připomenuta I čtyřletá okupace Japonskem během WW II. Všední život zase připomněla dioramata v životní velikosti - dům obchodníka, pekařská dílna atd.
Přestalo pršet, opustili jsme azyl muzea a na nábřeží jsme po chvilce hledání našli přístaviště vyhlídkových lodí po řece. Poznalo se podle velké fronty, která ale naštěstí postupovala rychle díky velké frekvenci plavidel. Plavili jsme se proti proudu říčky podél nábřeží s pestře pomalovanými domy s výjevy hrdinnými I komiksovými, podél rezidenční čtvrti smalebnými domky I moderními skleněnými domy sídel obchodních společností. Po dvaceti minutách lodička otočila a zakrátko bylo po příjemném odpočinku. Odolali jsme touze holek po rikšách I Lukášově permanentní potřebě jídla a vstoupili do námořního muzea. Jeho první částí byla replika portugalské obchodní lodi, jejíž vnitřek ukazoval život námořníků I obchodní zboží té doby. Druhá část byla již zděná budova s ukázkami mořského života. Docela mne zaujal plakát s asi 30 druhy mořských krevet.
Došlo I na oběd. Po krátkém hledání v Čínské čtvrti jsme našli restauraci Nancy a byla to dost dobrá volba. Dodatečně jsem zjistil, že zaujímala I přední místo v doporučení Lonely Planet. Mezitím se rozpršelo, tak jsme zakoupili 2 čínské deštníky a vydali se k pobřeží do přístavu. Déšť zesílil a kryté tržiště u visuté otáčivé restaurace poskytlo potřebný úkryt. Pro velkou frontu jsme ji zavrhli a když po chvilce přestalo pršet, pokračovali jsme za naším cílem. Ale u pobřeží Malacké úžiny se přístav nekonal. Dnešní obchodní přístav je o 6 km dále a z toho bývalého se už používá jen molo pro osobní rychlolodě na nedalekou Sumatru.
Po návratu do centra jsme hledali náš poslední cíl. Cestou k němu jsme si prohlédli mešitu z 18.století, jejíž minaret vypadal spíše jako věž španělského kostela. A hned vedle byla budhistická svatyně a za ní hledané muzeum čínského admirála Zheng He. A v ní se skrývalo největší překvapení dne. Tento eunuch ve službách čínského císaře byl pravděpodobně největším světovým mořeplavcem. Během svých sedmi cest na počátku 15.st objevil pro Čínu celý Indický oceán - Indii, Arábii, doplul až do Mogadiša. Některé jeho lodě údajně dosáhly I mysu Dobré naděje! Byl I velký přítel malackého sultána, v Malace se pravidelně zastavoval. Přestože jeho flotily čítaly až 69 lodí s 24 000 námořníky, jeho plavby byly důsledně objevitelské a obchodní, nikdy dobyvatelské. Jaký rozdíl proti přístupu Evropanů! Rozsáhlá expozice ukazovala lodě, mapy, zboží I denní život námořníků. Admirálská džunka byla 140 m dlouhá, 7x větší, než Santa Maria! A v expozici zábavy na lodi jsme kromě nám dobře známého strunného nástroje zheng našli hry a ano, I go! Lukáš neodolal a chaotickou pozici na desce postavil do podoby docela rozsáhlého joseki. Celý dojem z muzea podtrhl I film a loutkové divadlo vyprávějící o životě odvážného admirála. V poslední místnosti byla expozice věnovaná dalším čínským expedicím ve smyslu knihy 1421-rok kdy Čína objevila svět. Mezi řadou vydání této knihy byla I česká verze! V tomto roce Číňané vyslali další expedice, které objevily Severní a Jižní Ameriku, Nový Zéland, Austrálii a snad I Antarktidu! Tuto knihu jsem neznal a musím si ji sehnat! No, málem nás v muzeu zamkli...
Mezitím už se zešeřilo a taky opět rozpršelo, naštěstí ne nadlouho. Hledali jsme v LP doporučenou pákistánskou hospůdku, ale nedařilo se. Hledání jsme vzdali v dost temné končině a vzali zavděk dalším čínským podnikem v centru, kde taky nebylo zle. Hlavní třída se opět proměnila. Před kamenné obchody se nasunula po obou stranách fronta nasvícených skládacích stánků a vznikla tak pěší zona s typickým asijským tržištěm spotřebního zboží I malých dobrot. Anička využila uvolněné nálady a vydyndala tričko. Přece jen dost náročný den už bylo třeba zakončit. Jenže před Stadthuysem parkovali rikšáci a jejich vozidla byla obsypána blikajícími pestrobarevnými diodami. To už se odolat nedalo ;) a do hotýlku jsme se tak dostali krátkým okruhem po městě.
Žádné komentáře:
Okomentovat